Strategie zdravé výživy v rodině

Rodiče mají velikou šanci nastavit svým potomkům už od batolecího věku správné výživové návyky. Pokud naučíte své dítě už tak brzy jíst pravidelně každý den syrovou mrkev, okurky, rajčata a papriky, založíte kvalitní návyk, kterého je možné se držet po celý další život. Zelenina je vzhledem ke své zásaditosti a obsahu cenných látek ještě hodnotnější stravou než ovoce, ale jakmile se ji děti nenaučí konzumovat už v mládí, později se jí vyhýbají a ona se k jejich veliké škodě pohybuje jen na samém okraji jídelníčku.

Pokud se tak už stalo a děti nám odmítají konzumovat zeleninu, semínka, bylinky a další hodnotnou stravu, zbývá nám ještě jedna možnost. Potají doplňovat tyto potraviny do oblíbených jídel nebo nápojů. Jde mi pouze o návod, vyčerpávající popis všech možností snad ani nejde vytvořit, protože jich existuje bezpočet.

Mohu uvést pouze příklad.

Snad každé dítě má rádo jahody, jahodovému koktejlu snad nikdo neodolá. Děti ho mohou pít každý den. Problém tkví v tom, že tento nápoj je sice zdravý, ale současně to není žádný výživový super drahokam. My si jej ale můžeme vytvořit. Pokud přidáme do mixéru vedle mléka, lžičky medu a jahod ještě lžíci sušené kustovnice čínské, lžíci chia semínek a několik lístků baby špenátu, získá toto smoothie úplně jinou výživovou hodnotu než obyčejný jahodový nápoj.

Trik je v tom, že hlavně na počátku nesmíme podíl ostatních příměsí přehnat a vše musíme dokonale rozmixovat, aby děti nepoznaly, že jim jejich oblíbený nápoj něčím obohacujeme. Pokud nereagují, můžeme podíl nutričně hodnotných doplňků postupně zvyšovat.  

Arnold Schwarzenegger o atmosféře, kterou by měli rodiče vytvořit svému dítěti

V době, kdy slavný politik, herec a sportovec Arnold Schwarzenegger v USA působil jako předseda Prezidentovy rady pro tělovýchovu a sporty, poradil na jedné přednášce rodičům tento postup:

"Vytvořte všude doma prostředí, které vaše dítě od samého narození nadchne pro smysluplný tělesný pohyb.

Vytvořte z radosti z graciézního pohybu podstatnou součást rodinného života a vnukněte dítěti toto potěšení - pomocí pohybu, hraček, her a nejrůznějšího náčiní, ba i převrácením bytu naruby.

Neexistují žádná pravidla ani předpisy jak na to - záleží jen na rodičovské intuici a představivosti.

Udělejte vždycky z nabývání dovedností zábavu. Ať se vašim dětem nikdy nejeví jako práce!

Vaše hrátky rozvíjející dovednosti nechť jsou krátké a plné radosti.

Využijte tvůrčím způsobem času při zvládání různých dovedností tak, aby dítě zaujaly a udržely jeho pozornost.

Čím více toho víte o duševním a fyziologickém rozvoji kojence, batolete a předškoláka, tím lépe můžete svoji roli zvládat."

Ano, lze jenom zatleskat těmto myšlenkám a doporučením. Hra, invence, fantazie a zábava - to jsou základní prvky výchovy, s jejichž pomocí můžeme nejlépe své dítě začít připravovat na život.

Vytvořme z učení zábavu, která nás bude pohlcovat stejně vášnivě a hluboce jako naše dítě. Předvádějte mu stále znovu a znovu nefalšovanou radost z pohybu, předveďte mu na svém příkladu, jak je pohyb skvělý a jak se při něm dokážete bavit. A vaše dítě vás velice rádo napodobí.

Vy musíte být tím prvním hybatelem - ukažte svému dítku správnou cestu. A pak už budete jen žasnout, jak rychle se bude rozvíjet a jak mnohočetně vás dokáže rozesmát a překvapovat.

Pavel Zacha

Výchovný paradox

Až během posledního čtvrtstoletí vědci zjistili a potvrdili, že první roky života jsou pro další osud lidského individua určující. Z toho vychází také celá filozofie a metodika výchovy Kamevéda. Otázkou ale je, proč tento mimořádně důležitý fakt zůstával skrytý pozornosti lidí po celá pokolení. Jak je možné, že něco tak důležitého pro osud jedince lidé neobjevili už mnohem, mnohem dříve?

Těch důvodů je jistě celá řada, ale někteří se dnes přiklání ke zdůvodnění, že celý tento jev způsobený tím, že člověk si v dospělosti, kdy se stává rodičem a pedagogem, z prvních tří let života téměř nic nevybavuje. Jak jsme zde již prezentovali, děti si pamatují své mládí dokonce včetně porodu a snad i některé okamžiky před ním v prvních třech letech svého žití velice dobře, ale později jsou tyto informace a zkušenosti uloženy hluboko do mozkových schránek, odkud si je člověk nedokáže v běžné situaci znovu vybavit. Existují jedinci, kteří si dokonce v dospělosti nepamatují žádné momenty od věku 7,5 roku.

To jsou obecná fakta a člověk od člověka se v tomto ohledu bude lišit. Obecně ale tato ztráta paměti z období raného mládí měla za důsledek vytvoření předpokladu, že první roky nejsou z hlediska dalšího života  důležité a podle toho zřejmě k tomuto věku rodiče také po celá staletí a tisíciletí přistupovali.

Co si nepamatuji - to pro mě zřejmě nebylo zas až tak důležité.

To je běžná zkratka v uvažování lidí, kteří dříve neměli k dispozici informace, které máme dnes. Brali jsme po celé věky toto první životní období nikoli jako obrovskou příležitost k učení a rozvoji svého potomstva, ale jako životní periodu, kterou je třeba nějak překonat, aby bylo o něco později možno začít s rozvojem, výukou a vysvětlováním dějů kolem nás. Jak ale dnes víme, v pozdějším věku už můžeme ovlivnit mnohem méně, než v prvních letech života, co se potenciálu jedince týče.

Tato setrvačnost v myšlení lidí a ve výchovné praxi bude jistě přetrvávat dlouho. A ve společnostech, jako je naše, kde se daří u většiny měnit myšlení jen pomalu, to bude trvat ještě déle než v zemích, které jsou v oblasti výchovy vepředu.

Jednotliví rodiče ale mohou už dnes dopřát svým dětem velikou výhodu oproti ostatním, pokud se zažitým výchovným stereotypům vzepřou a nastaví mantinely výchovy dětí ve své rodině jinak - nově a moderně. Nemusí zůstávat ve vleku zastaralých představ o možnostech rozvoje dítěte a mohou dopřát svým dětem obrovskou, doslova strategickou životní výhodu.

Vůbec nic jim v tom nebrání.

Začínáme přípravu na příští ročník NHL

Vážení přátelé Kamevédy,

dítě je v této filozofii výchovy na prvním místě. Toto základní krédo se v současných dnech tak trochu obrací proti Univerzitě rodičovství, protože mám syna doma. Takže logicky musí být úplně na prvním místě, tak jak tomu bylo vždy v předchozích 21 letech. Nacházíme se v přípravné tréninkové fázi na příští sezónu. Některé partie ještě není možné plně zatížit, ale současně lze vždy dělat dostatek smysluplných věcí. Takže kromě starosti o stravu, organizaci a tréninkový program už mám velmi málo času na psaní článků. Na druhé straně v praxi prověřujeme nové metody a technologie, což je velice zajímavé a obohacující. Pevně věřím tomu, že za pár týdnů se tohle vše bohatě zúročí a bude pro Vás možné přidat množství zajímavostí, návodů a postupů, vše soustředěné v nových článcích pod jednotlivými rubrikami webu kamevéda.

V současnosti žije převážná část české hokejové enklávy mistrovstvím světa, ale nám jen tak lehce dobarvuje současnou atmosféru. Pro Pavla Zachu bude příští sezóna z hlediska jeho kariéry v NHL naprosto zásadní, přelomová nebo něco v tom duchu.

Tahle aktivní část roku, kdy je syn doma a můžeme si ho užít, popovídat si a dozvědět se spoustu informací, bude pro mě osobně letos delší, než v předchozím roce, za což jsem moc rád. Celý rok jsem docela tvrdě trénoval, abych teď alespoň trochu obstál. V praxi si vyzkouším nové věci, některé převratné a opravdu špičkové technologie, člověk se tím vždy zase posune o krok dál. Tyhle věci jsou tím nejlepším učitelem, oddělí smysluplná zrnka od plev.

Takže Vás tímto prosím o pochopení, o malé strpení a věřím, že v červnu, červenci a dalších měsících vše doženeme, a že to bude zase o trochu zajímavější.

Pavel Zacha st.

Aby se v našem sportu méně lhalo, potřebujeme víc takových, jako je Gabriela Koukalová

Do médií se o vrcholovém sportu v jednom kuse  lže. Je nám stále dokola předkládán jakýsi uměle vylepšovaný obraz reality, až už nakonec nemá s realitou nic společného. Naslouchejme proto hlavně těm, kteří našli odvahu vyjevit pravdu, protože potom teprve můžeme získat relevantní informace.

Profesionální sport je zboží, které slouží menší části lidí jako obživa a většině ostatních pro zábavu. Pokud jim není schopen tuto zábavu přinést, potom živoří. Tento proces s sebou nese zvlášť v českých podmínkách rozvoj metod, které mu škodí. Jen namátkou:

- Sportovci podepisují smlouvy, ve kterých se zavazují nesdělovat nic, co by mohlo nějak poškodit  pověst sportovní organizace. A tuto pověst konec konců může v konečném důsledku ohrozit téměř vše, třeba i to, co je vytržené z kontextu nebo je to špatně interpretováno. Takže nakonec se ani v náznaku nesdělují jakékoliv rizikové informace, byť jsou pravbdivé. To postupem času způsobí stav, kdy je popisovaný děj v přímém rozporu s dějem skutečným a celá společnost je díky tomu uváděna v omyl.

- Sportovec je bytostně směrován k tomu, aby sledoval především svůj prospěch. Znamená to, že si často přeje prohru týmu, pokud jej trenér nepostaví v kolektivním sportu do základní sestavy, aby nezdar přinutil vedení týmu opět hráče protočit. Prakticky není nic horšího, než když se váš konkurent chytne a předvede skvělý výkon. Takto je tomu v klubech i v reprezentacích. Tuto prostou a logickou pravdu ale nikdo otevřeně nevyjeví, protože by se tím znemožnil. Přesto se jedná o proces, který funguje jak u sportovců, tak u mnoha lidí jim blízkých napříč všemi sporty a národy bez rozdílu.

- Péče o sportovce a jeho výchova v klubech a v reprezentacích je často veřejností považována za vysoce propracovaný a sofistikovaný proces, který je na patřičné odborné až vědecké úrovni, s využitím přísných etických pravidel. Zvlášť v našich podmínkách ale často opak bývá pravdou a mnoho z věcí, které zvenčí považujeme za samozřejmost, závisí vyloženě jen na mladých sportovcích či jejich rodičích.

- Ve sportu často vládnou pravidla, která není možno považovat za férová. Promítá se do něj prakticky vše negativní, co můžeme sledovat ve společnosti. Proto tak často působí zklamání a bolest dětem i rodičům. Téměř vše závisí na úrovni a zralosti těch, kteří v systému fungují.

Toto a ještě mnoho dalšího vystihuje skutečnou tvář současného sportu. Je proto velice pozitivní, že se alespoň občas najdou jedinci, kteří jsou schopni sdělit dění tak, jak skutečně probíhá. Nenechme se zmýlit tím, že se většinou nakonec vše obrátí proti nim. Sportovní prostředí živí hodně lidí a ti se poškození svého produktu brání. Také fanoušek v podstatě nechce slyšet nic z toho, co ubírá na prestiži sportu, který miluje, takže podvědomě hledá způsob, jak zpochybnit výroky těch, kteří ho dehonestují a kteří mu berou jeho oblíbenou hračku. Opak je ale pravdou, protože každá taková pravda je současně velká příležitost k zamyšlení, k analýze a nakonec i k nalezení nějaké možnosti nápravy, což by produkt zkvalitnilo a posunulo výš. Mnohem snadnější ale  je zpochybnit, zesměšnit či jinak umlčet upřímného sportovce, než napravovat chyby a měnit systém. Proto se k tomuto řešení saná v našich podmínkách nejčastěji.

V rámci Kamevédy se snažme vyslovovat pravdu o realitě procesů probíhajících v rámci sportu, protože naším úkolem je rodiče i děti co nejlépe připravit nikoliv na domnělou či vysněnou, ale na tu skutečnou realitu. Připravení lidé dopředu očekávající určité děje vždy dokážou lépe reagovat a nejsou posléze těmito ději tolik paralyzováni jako ti, kteří žili pouze v naivních představách a očekáváních.

I případ Gábiny Koukalové nám dává takovou možnost nahlédnout pod pokličku a lépe pochopit, jak důsledná a komplexní musí být výchova dítěte, pokud má jednou obstát v tomto světě po všech stránkách.  A nejen obstát, ale také tento svět alespoň trochu změnit k lepšímu.

Děti a kosmopolitní svět budoucnosti

VÝCHOVNÝ PŘESAH

Pokud máme kvalitně vychovávat příští generace, měli bychom tak činit s přesahem. Tak, aby děti a posléze mladí lidé byly plně "kompatibilní" s nejvyspělejším světem, kde by měly žít. Nejen fyzicky a intelektuálně, ale také sociálně či morálně. Protože skutečný, nejet ten částečný úspěch, je a bude velice často i v letech budoucích spojen se schopností uplatnit se v atraktivních oborech v nejvyspělejších světových destinacích, kde jsou a budou nejlepší podmínky pro život a profesní růst, současně zde ale vždy bude vládnout ta největší a nejtvrdší konkurence.

DNEŠNÍMU ČESKU VLÁDNOU PŘEDSUDKY 

V České republice je momentálně velice zvláštní situace, jakési společenské klima, které s tímto vyspělým světem kompatibilní není. Mám konkrétně na mysli naši uzavřenost a nedůvěru vůči cizincům, migrantům, lidem s jinou barvou pleti či vyznáním. Například v našem městě byla za místní dlouholeté vlády KDÚ na radnici zřízena ve vzácné historické památce - v židovském kostele, vietnamská tržnice. Místní s tím nemají nejmenší problém, ale kdokoliv k nám přijede ze světa, kroutí nad tím hlavou a velice obtížně se mu to vysvětluje, protože to srozumitelně vysvětlit lidem ze zahraničí ani nejde. Pro mnohé je to ale velice urážející a už se potom tak nějak  dívají na místní jako na neandrtálce. Je to škoda, protože město toho nemá turistům moc k nabídnutí a část toho mála je ještě takto degradována.

Chtěl bych se ale dnes spíš přimlouvat k formám výchovy, která bude už od dětství postrádat jakékoliv prvky nesnášenlivosti, rasismu a nemístného náboženského nebo národnostního povyšování. K tomuto zamyšlení jsem dospěl při svém nedávném pobytu v USA.

Když zde pozorujete, jak se večer vracejí New Yorčané z práce, vidíte nespočet národností a barev pleti. Od Číňanů, Indů či Indonézanů, přes latinoameričany až po všudypřítomné Afro Američany. Všichni tito imigranti drží obrovský americký ekonomický kolos na nohou a přispívají výrazně k jeho rozvoji. Ale ani zde nebylo vše tak idylické, jak to dnes vidíme. Ještě po válce byl rasismus hluboce zakořeněn v hlavách bílých Američanů.

PŘÍBĚHY, KTERÉ LÉČÍ RASISMUS V NÁS

Když jsem letěl z Londýna do New Yorku, pustil jsem si film Detroit. Kdo neviděl, vřele doporučuji. Vysvětlí víc, než stovky stránek textu. Před rokem mi syn pouštěl film Allen Iverson, nesmírně silný příběh a životní osud člověka, který nakonec na čas ovládl celou basketbalovou NBA. Pavel Zacha mladší zbožňuje tato témata, vyhledává je a silně nesnáší rasismus, nerovnost či nespravedlnost. Jak už jsem dříve uvedl, film Allen Iverson mu posloužil ke studiu současné sportovní angličtiny a prý jej shlédl v originálu přibližně stokrát. Líbilo se mu jak téma, tak i jazyk, který se podobá i běžné mluvě v hokejových kabinách.

https://www.youtube.com/watch?v=2TCjK4jRDfw

Při poslední návštěvě u něj měl pro nás zase připravený film o životě Jackie Robinsona z prostředí baseballu, téma opět podobné:

"První černoch v Major League Baseball - MLB".

https://en.wikipedia.org/wiki/Jackie_Robinson

To, co si tento první průkopník musel spolu s rodinou v tehdejší čerstvě poválečné Americe prožít, bylo mnohdy hnusné a tvrdé, možná z dnešního pohledu až hloupé. Ale nakonec byl díky onomu zmíněnému intelektuálnímu přesahu majitele klubu a svému talentu i odolnosti vítězem obrovského rasového střetu právě Robinson, který tím otevřel cestu všem ostatním.

ZVLÁDNUTÍ RASISMU VE SPORTU POSUNULO USA NA 1. MÍSTO NA SVĚTĚ

V dnešní době má Amerika nejlepší míčové soutěže na světě - NBA, MLB nebo nejsledovanější fotbalová NFL. Ponižovaní Američané tmavé barvy pleti nakonec tyto ligy zcela ovládli a ukázali kdysi nadřazeným, nicméně dnes silně degenerujícím bělochům, že právě oni jsou těmi, kteří budou vládnout profesionálnímu sportu.  

Česko také prožívá citelný výsledkový úpadek v oblasti kolektivních her. Kdysi hrdá a nesmírně vyspělá sportovní země v mnoha kolektivních sportech živoří. Také z důvodu, že mladé generace vlivem špatného životního stylu a ještě horší výchovy velice rychle degenerují a degradují skvělý pohybový potenciál našich předků.

Kamevéda se snaží být druhem výchovy, který může tento vývoj v mnoha rodinách změnit.

Z těchto uvedených filmů a životních příběhů je zřetelně patrné, že i americká společnost musela projít velký kus cesty, aby dospěla do dnešního stavu. Někdy mám pocit, že současné české společnosti jakoby chybělo oněch 70 let vývoje kosmopolitním směrem. Česká povýšenost a hrdost - obtížně definovat na co, má zdá se pevné kořeny u mnoha lidí, kteří vidí svět černobíle a odmítají na tom cokoliv měnit. Vytváří tím vážný problém, který si ale většina Čechů vůbec neuvědomuje a který je vyčleňuje.

Změnit to lze zase a opět jen výchovou.  

Souboj s průměrností

Kamevéda by se jednoho dne mohla stát nejúčinnější zbraní proti průměrnosti

Drtivá většina lidí zůstává ve svém úsilí na půli cesty. Je to pohodlné, snadné a bezpečné, nevyžaduje to žádné velké úsilí. Také u svých dětí často shledáváme, že činnost, kterou provádějí, není špatná, ale určitě také není ideální - ta nejlepší. Dalo by se konstatovat, že to, co dělají, je "docela dobré". Pokud se s touto úrovní spokojíme, a pokud se nejedná pouze o počáteční mezistanici našeho dalšího rozvoje, která nás má nasměrovat někam mnohem dál, přistoupili jsme na systematickou

tvorbu a upevňování průměrnosti.

Pokud v našich dětech tolerujeme tento přístup, potom je skutečně podporujeme a směrujeme k průměrnosti.

Už Voltaire prohlásil, že "Největším nepřítelem toho nejlepšího je TO DOBRÉ."

V rámci naší filozofie výchovy je třeba od sebe odlišit dva různé směry, které bych chtěl demonstrovat na tomto konkrétním příkladu.

Jeden z rodičů uvádí:

"U svého syna jsem se setkával s tím, že často přinesl ze školy špatnou známku. Rozčiloval jsem se, proč byl tak neúspěšný, když dopředu věděl, že bude zkoušený a z čeho bude zkoušený. Vždyť ses na to mohl pohodlně připravit, říkal jsem mu.

Jeho odpověď většinou zněla, že to bylo strašně těžké a že většina třídy měla také špatné známky."

A v tento moment je velice důležité, co na to svému potomkovi odpovíme. Je samozřejmě otázkou, zda je škola podstatná pro budoucnost dítěte, nebo směřuje třeba k profesionálnímu sportu a soustřeďuje se pouze na něj. Ale pokud je studium hlavní směr a cíl jeho snažení, měla by znít odpověď rodiče asi následovně:

"Ale mě vůbec nezajímá kdo nebo kolik spolužáků bylo ještě horších. Mě nezajímají výsledky druhých, protože na ně se vždy odkazují slaboši.

V životě vždycky najdeš někoho, kdo je ještě horší, než ty.

Jde o to dívat se po těch, kteří to dělají lépe, a od nich se poučit, podle nich se řídit. Nespokojit se s průměrností a snažit se jít až na hranice svých možností, posunout je, nebo je alespoň poznat."

.......................

Tuto aktualitu píšu při jedné ze svých návštěv New Yorku, zněla mi v uších celé dopoledne, kdy jsme se s manželkou procházeli po Manhattanu okolím World Trade Centra a po nábřeží Battery Parku s překrásným výhledem na rozvíjející se Jersey City na protějším nábřeží, a na Sochu Svobody. Kolem sebe - a také vysoko nad hlavou, vidíte výsledky odvážného smýšlení generací Američanů, kteří chtěli být i prostřednictvím svých investorů, architektů a techniků těmi nejlepšími a největšími na světě. Stovky mrakodrapů, celé toto město měst je výmluvnou demonstrací té obrovské lidské snahy křičící do světa, že chtějí

 NEJVÍC - NEJVÝŠ - NEJLÍP

New York je úžasnou ukázkou úspěšného souboje člověka s průměrností. Je to neustále se rozvíjející a žijící monument lidské ctižádostivosti a náročnosti, která je protikladem myšlení mnoha lidí v Česku, kterým často stačí tak málo.

Rodiče mají při narození dítěte ve svých rukách zlatý a všemocný klič k jeho budoucnosti. A ono jednou bude věrným otiskem té části světa, kterou bylo schopné tím klíčem otevřít.