Karel Knap: Kamevédu je potřebné dobře poznat

Jak jsem poznal "produkt" Kamevédy
Otec tyran. Zotročil ubožáka kluka, takže nezná nic než hokej. Obral ho o dětství. Sám toho ve sportu moc nedokázal, a tak si skrz syna uskutečňoval své sny. Pavel Zacha mladší prý pod despotickým vlivem Pavla Zachy staršího podstoupil hazardní sázku. Táta vsadil vše na jednu kartu. Kdyby se junior neprosadil do NHL, jeho život by se jistojistě zhroutil.
Do metod, jež obsahuje Kamevéda, tepe řada kritiků. Zdá se, že čím méně o nich vědí, tím víc mají jasno. Což o to, mají na to právo. Na výchovu dětí neexistuje nějaký všeobecně přijatelný názor.

Váženému čtenáři nehodlám ten jeho nějak vyvracet, či opravovat. Různí se osobní zkušenosti, společenské podmínky či filozofické přístupy. Můžu leda nabídnout svůj osobní pohled na produkt Zachova lidského "experimentu".

Pavla jsem poprvé potkal ve Velkém Meziříčí, bylo mu čtrnáct. Ukazoval mi coby reportérovi MF DNES pokoj ověšený medailemi, plakáty a diplomy. Fotil jsem ho s otcem v suterénu rodinného domku, kde piloval střelbu. Moc toho nenařečnil. Působil spíš zakřiknutě. Slýchal jsem od lidí z hokejového prostředí, že by měl být samostatnější. Že si bez tatíkova servisu nedokáže udržet pořádek ve svých věcech. Cloumala s ním puberta.
Od té doby jsem s ním vedl řadu rozhovorů, které zvládal na svůj věk neobvykle obratně. Mluvil zajímavě a vyjadřoval se v rozvitých větách. Nepoužíval hloupé fráze. Zároveň rozeznal, co ještě může vyzvonit do novin a co má zůstat v kabině. Mile překvapení z něj byli i někteří mí kolegové, kteří se kolikrát ze zástupů (i výrazně starších) hokejistů marně snažili vypáčit aspoň pár použitelných hlášek.
Viděli jsme se v Sarnii, kde se sám protloukal v úplně cizím prostředí. Občas mu bylo krušno, ale zvládl odloučení od nejbližších, přizpůsobil se. Bleskově si osvojil angličtinu, v níž bez obtíží beseduje nejen se zámořskými žurnalisty. Získal si respekt v týmu, jež sídlí v Kanadě, kousek od hranic s USA. O své zralosti přesvědčil při desítkách pohovorů i scouty a manažery klubů NHL.
Zajímá se o život starších sester, záleží mu na nich. K rodičům má úctu. Nepoužívá výrazy "fotr" a "matka" jako mnoho jeho vrstevníků. Zároveň nepřipomíná robota, který jen vykonává čísi vůli.
Určitě se kapku "nakazil" manýry hokejových kabin, v nichž to srší sebevědomím, kde se nekonverzuje výhradně spisovně a hlavními tématy nejsou literatura či krize na Blízkém východě. Přesto se chová zdvořile, nikdy se nezapomene zeptat, jak se mi daří.
Kdekdo si myslí, že Pavel v dětství nepoznal nic než hokejku, puk a brusle. Podstoupil však mnohem pestřejší průpravu. A nejen sportovní. Až časem se počet aktivit zúžil. Bezmála veškerou energii spotřebovával na budování kariéry. Vzdal střední školu, přestal rozvíjet klasické vzdělání, jež v některých situacích může postrádat. Přesto není potenciální ztroskotanec.
I kdyby šestý hráč draftu 2015 a na jaře 2016 druhý nejlepší mladík na prahu NHL podle časopisu The Hockey News, musel hokeje nechat, nepadl by na dno. Má vnitřní kázeň, umí máknout, brilantně ovládá angličtinu. Poznal hokejový svět, pravděpodobně by v něm našel velmi slušné uplatnění.
Naprosto chápu, že spousta rodičů by své ratolesti na podobně náročnou a nejistou stezku nevypustila. Přirozeně záleží i na "materiálu", jaký doma mají. Zanícení soutěživci jako já by v dětství byli štěstím bez sebe, kdyby je někdo s takovou vervou podporoval ve sportu.
Pavel nevypadá jako duševně zmermomocněný zoufalec. Naopak. Místo bujarých večírků na diskotékách prožívá euforii s hokejovými partami. Je rád, že dal přednost kolektivnímu hokeji před solitérským tenisem, který mu kdysi tak znamenitě šel. Jeho sny se mění ve skutečnost. Co víc si člověk může přát?