Babičky a dědové můžou být velkou oporou ve výchově

Rozhovory s vámi, rodiči, jsou vždy zajímavé. Často jsou si také velmi podobné. Do témat, které se opakují, patří například i babičky, dědové a jejich podpora při výchově dětí.

O jeden z vašich zážitků se dnes se svolením podělíme. Tatínek sedmileté Marušky, Mirek, jistě není sám, kdo podobně úsměvné chvíle zažívá. Třeba bude jeho příběh pro vás, vaše babičky či dědy inspirací:

Oblékám se s Majdou u dveří, chystáme se jít se ven proběhnout. Vedle u věšáků stojí babička (moje máma) a zjevně jí můj přístup k péči o Majdu dělá starosti.

„To ji vážně chceš obléct jen termo a tenkou softšelku?"

„Jdeme se proběhnout, mami, nebude ji zima."

„Vždyť je venku pod nulou!"

Majda vykulí oči a podívá se na mě trochu vyděšeně, jako bych ji vážně chtěl ublížit. Babičku má ráda a dá na ní. Spoustu toho spolu zažívají – skládají zvířata z papíru, pečou buchty, okopávají na zahradě.

„Jdeme jen na kousek mami, kolem zahrad. Je to sotva kilometr, nebudeme dělat přestávky. Až se vrátíme, Mája bude mít teplejší ruce než teď, uvidíš." Usměju se na Majdu a připomenu ji, že takhle přece chodíváme na běhání v zimě pořád. Zabralo to. Taky se usměje a spokojeně se začne obouvat.

Máma to vzdává, ale poznámku si neodpustí:

„No jak chceš. Je to tvoje dítě."

Chce se mi na to odpovědět: jen si vzpomeň, když jsme byli malí my. Úplně stejnou scénku si totiž vybavím z dob, kdy mi bylo asi pět. Jen jsme tu tehdy stáli v jiném pořadí. U vchodu stála máma, zapínala mi zateplenou šusťákovku a poslouchala komentář její mámy, mojí babičky, od dveří do kuchyně:

„Ty tomu klukovi nedáš svetr?"

„Ne nedám, bude lítat, koulovat se, upotil by se."

„No právě! Upotí se, ofoukne ho a nastydne."

Máma jen převrátí oči a hlasitě vydechne. Otočí se na mě a řekne: „Tak jdeme."

Přemýšlím, jak je možné, že ještě pár let zpátky to máma viděla úplně jinak? Co se změnilo?

Vyběhneme s Majdou ven. U našich nejsou žádné stejně staré děti, tak chodíme ven spolu, zaběhat si – já kvůli sobě, protože v práci většinu dne sedím, a Majdě to taky prospěje, při tenisu. Asi v půlce cesty potkáváme Katku s kočárkem, kamarádku ze sousedního domu. Je taky na návštěvě u rodičů. Všichni jsou v tlustých péřovkách. V tom mi to dojde. Sousedi jsou fajn, ale vždy spíš seděli doma. Máma s námi kdysi hodně chodila na procházky. A i když jen rekreačně, chodila pravidelně plavat. Ani jedno z toho už nedělá. A jak se přestala pravidelně hýbat, je choulostivější a nechápe, že by to někdo mohl mít jinak. Škoda. Bylo by fajn mít v tomto v ní podporu. Až bude Majda koukat na pohádku, zkusím to mámě připomenout. Třeba by ji to plavání zase chytlo.

Toto je jedna ze situací, kde by každý rodič ocenil podporu. Mít pochopení pro výchovu dětí u svých rodičů. Na to je však potřeba se dívat na svět podobnýma očima. Pečovat o své zdraví a kondici i do pozdějšího věku. Abychom jednou jako babičky a dědové dokázali být parťáky svým dětem a později i jejich dětem. Není to samozřejmě jen tak. S věkem obvykle přichází vidina pohodlí a pocit „už nemusím". Když ho však vyměníme za pocit „nemusím, ale chci", je to přínosem nejen pro naše zdraví, ale také pro děti a později vnoučata.