Šťastný život s dětmi

Před třemi lety se nám narodil syn Mikuláš. Už v těhotenství jsme věděli, jakým směrem půjdou naše společné životy s dětmi. Chceme jim ukázat širokou cestu, ve které si jednou sami vyšlapají tu úzkou pěšinu. Důležité pro nás je, abychom je naučili a ukázali jim toho co nejvíce, co je v našich silách a možnostech.

Naše společné aktivity začaly už ve dvou měsících, kdy jsme pravidelně běhali s kočárkem a věříme, že už takhle malé dítě dokáže vnímat pohyb. Sotva začal sám sedět, manžel ho vozil po bytě na malé plastové motorce.

Začali jsme shánět informace, jak pracovat s dítětem, aby to bylo co nejefektivnější a manžel narazil na pana Pavla Zachu a jeho Kamevédu. Zalíbila se nám jeho multifunkční stěna a zanedlouho byla u nás doma. Od 10. měsíců se s ní syn začal seznamovat a pro nás všechny to bylo příjemné zpestření pro domácí aktivity.

Od plastové motorky, která najezdila desítky km, jsme se posunuli k tříkolce a aniž bychom to tušili, později se ukázalo, že je to velký pomocník při tom, jak dobře naučit dítě jezdit na kole. Díky dobré stabilitě tříkolky se syn naučil šlapat a řídit zároveň, a když přišlo na řadu větší odrážedlo, šlo to velice rychle – už ve 20. měsících. A ve dvou letech a čtyřech měsících už se proháněl na šlapacím kole, ovládal brzdy a jeho jízdu jsme si všichni užívali.

Za každým úspěchem stojí velká vytrvalost i odhodlání rodičů. Tomu jsme se my podřídili. To co děláme, není naučené, děláme věci pro nás přirozené. Venku jsme každý den a za každého počasí a pečlivě nasloucháme přáním a potřebám našeho syna. Do ničeho ho nenutíme, dáváme podněty k různým aktivitám a on buď souhlasí, nebo vymyslí něco sám. Nejčastěji jezdíme na kole a odrážedle, na zahradě házíme létajícím talířem, kopeme na bránu, občas hrajeme tenis a florbal, provětráme kolečkové brusle, ale třeba taky pracujeme na zahradě. A úplně nejraději používá syn větu:

„Tati, chytíš mě?"

Venkovní aktivity prokládáme bazénem, který jsme pravidelně navštěvovali od 4. měsíců, a hernou stolního tenisu. Tam máme k dispozici robota na 100 ks míčků a syn je schopen několik těchto zásobníků odpálit. Chodíme také do tělocvičny, kde si můžeme vypůjčit spoustu cvičebních pomůcek, zaskákat na velké trampolíně, nebo třeba zajezdit si s rc modelama. Máme za sebou první bruslařskou sezonu, asi 40x na ledě. Za tu dobu se Mikuláš naučil docela pěkně bruslit, pracovat s hokejkou, ale hlavně jsme si užili spoustu legrace. Pro manžela a jeho záda to bylo asi nejnáročnější období, ale výsledek stojí za to.

Dneska jsou synovi 3 roky a 4 měsíce a jeho (a zároveň i náš) poslední velký úspěch je běžecký závod na 10 km, kdy doprovázel manžela na kole a celou trasu v terénu zvládli za hodinu a 2 minuty. Do kopce mu manžel pomáhal a z kopce zase nahnali dobrý čas. Možná ani tak nejde o ujeté km a výsledný čas, ale o psychiku. O to, že se dokázal koncentrovat celou hodinu na jednu aktivitu v doprovodu více než 300 běžců. A po návratu domů osedlal svou oblíbenou plastovou motorku se slovy:

„Tati, chytíš mě?"

Před měsícem se nám narodila dcera a my víme, kterým směrem půjdeme, vydáme se po stopách Kamevédy :-)