Svého syna formuji od okamžiku jeho narození

Byl jsem nesmírně potěšen, když jsem objevil váš článek na www.sport.cz. Po přečtení toho rozhovoru jsem navštívil vaše stránky Kamevéda a nestačil se divit. Mám obrovskou radost, že až takový "blázen", jak mě někdy v mém okolí nazývají, zase nejsem.

Váš přístup se mi velmi líbí, vaše myšlenky samozřejmě také. Můj názor je ten, že přijetí a praktikování Kamevédy jde jen za předpokladu "citlivosti" rodiče či rodičů. "Citlivosti", tím myslím rodičovu schopnost správně vnímat své dítě, umět "naslouchat" jeho pohybové i jiné komunikaci a přesně vycítit, co je pro něj v daný moment to nejlepší. Řekl bych, že ne každý rodič je toho schopen.

Můj syn Dominick se nám narodil v květnu 2014. Už před jeho narozením jsem každému oznamoval, že to bude fotbalista. Připravil jsem pro něho pokoj s fotbalovými motivy, do postýlky jsem mu položil několik plyšových míčů. Lidi se smáli, že jsem blázen.

Měli jsme také štěstí na synova doktora, který mi vřele doporučil s Dominickem cvičit hned od narození. Zpětně, když se na to podívám, zapadá to krásně do sebe. Jeho cvičení hned po narození, jeho snaha dělat věci co nejdokonaleji, vůle i charakter. Prvně jsem se bál, abych mu nějak neublížil. Začal jsem se učit ho znát, naslouchat mu a vcítit se do něj. Když se začal převalovat na bříško, doktor mi ukázal pár cviků, jak posílit jeho nohy, stehna, záda. Už tehdy jsem začal obdivovat synův "buldočí" charakter, který mu dodnes umožňuje posouvat jeho hranice možností. Zdokonaluje se soustavným opakováním téže činnosti. Naučili jsme se cvičit spolu několikrát denně. Domča si to někdy užíval, někdy "nadával", ale vždycky s neskutečným zápalem a silou. Když jsem to ukazoval prarodičům a známým, už se nesmáli, už jsem se prý doopravdy zbláznil. Od té doby se o tom s lidmi moc nebavím. Nechápou to, nebo mě odrazují, popřípadě na to nemají nervy, jak říkají.

V osmi a půl měsících se Domča postavil, v devíti chodil. On má obrovskou výhodu, že se narodil s velkou vůlí a charakterem vítěze. Cokoliv se učí, a nejde mu to, bude to stokrát opakovat, dokud se mu to nepodaří. Samozřejmě se u toho pořádně vytočí, ale nevzdá to. Naopak, žene ho to dopředu, posouvá hranice. Když tu konkrétní činnost ovládne, začne si ji nějakým způsobem ztěžovat. Například začal chodit po schodech pozadu, nebo se zavřenýma očima. Nebo lezl po žebříku s jednou nebo oběma rukama plnýma kamení...Já jen doufám, že mu to vydrží.

Dominick se narodil jako atlet. Netvrdím to proto, že je to můj syn nebo že chci, aby byl fotbalista. Prostě to tak je. Jeho hrubá motorika je na jeho věk neuvěřitelně vyspělá a výrazně převyšuje své vrstevníky i mnohem starší děti. Dokazuje nám to každý den v parku. Musel jsem představit své ženě a babičce, čeho je schopný. Naučit je poznat tu hranici, kdy je pro něj bezpečno. Nechat ho zdokonalovat s odvahou, jak on potřebuje, je pro ně stále obtížné. Kdyby bylo po jejich, vše by mu zakázali. Bojí se o něj, když běhá po betonových schodech u našeho domu.

Na těch vlastně vyrostl - na těch dvaceti betonových schodech si vypiloval svoji stabilitu a rovnováhu k takové dokonalosti na svůj věk, že mi nad tím chvílemi zůstává rozum stát.

Samozřejmě se to neobešlo bez pádů, boulí a odřenin. Žena se na to nemohla koukat, ale já mu věřil. Pozorně jsem ho sledoval a vím, čeho je schopný a kde má hranice. V roce a dvou měsících sešel celé schody úplně sám, za pár měsíců je chodil pozadu, pak bez koukání, nakonec se zavřenýma očima...

Od prvního okamžiku po narození měl kolem sebe balóny. Spoustu míčů různých velikostí, a ty miluje. Kope do všeho, co je i není kulaté a co má v dosahu.

Mám tady pár přátel, kteří hájí názor, že by si měl vybrat svoji cestu sám. "Co když bude chtít hrát baseball?" říkají mi.
Ale já si myslím, že když se dítěti od narození podsouvá předmět, který u něj chceme prosadit, existuje obrovská šance, že u toho skončí. Dítě z toho nemá rozum a čím dříve začne, tím lépe. Dohánět něco v osmi, deseti letech, když se dítě začíná rozhodovat, co vlastně chce, je podle mě pozdě.

Teď jsou Dominickovi dva roky a dva měsíce a ten náskok si pořád udržuje. Myslím si, že máme výhodu v tom, kde žijeme. Je tady pořád teplo, není dne, kdy bychom nebyli venku v parku na prolízačkách. Běháme, skáčeme, lezeme po všem možném, a hlavně kopeme do balónu...

Pavel Zacha - komentář k dopisu otce z pohledu kamevédy

Domnívám se, že tohle je vynikající text vhodný k provedení analýzy z pohledu filozofie Kamevéda, protože je v něm celá řada nesmírně zajímavých momentů, na kterých je možné představit si několik důležitých momentů důležitých pro pojetí výchovy dítěte v rodině.

Předně musím předeslat, že pan Troníček ještě nečetl první ani druhý díl Kamevédy, jeho rodiče mu tam obě knihy z Česka teprve přivezou ve druhé půli srpna. To, co se snažil dělat se svým synem, tedy vycházelo z něho samotného a z jeho úvah o volbě nejlepší cesty výchovy dítěte.

Řekl bych, že se na tom procesu jeho rodičovského zrání podepsalo americké prostředí, které je obecně otevřenější a kde jsou dostupnější moderní názory na výchovu, vědecké studie a objevy v oblasti raného učení. Sám jsem ostatně už před dvaceti roky čerpal především z amerických zdrojů, u nás doma jsem nenašel téměř nic podobně vhodného a odvážného. Ale i toto prostředí je podezřívavé k takovému způsobu výchovy.

Stejně jako v našem případě také on se mohl opřít o velkou podporu ve svém snažení o názory a doporučení kvalitního a moderního pediatra, kterému procházejí rukama stovky dětí srovnatelného věku. Na tom vzorku pak může nejlépe srovnávat projevy a výsledky různých přístupů k výchově. Tedy vyspělost, zdravotní stav a stupeň rozvoje jednotlivých dětí. Pediatr dokáže analyzovat, jak zhoubně se projevuje zanedbání dítěte a jeho rozvojových potřeb a jak se naopak aktivní výchova dokáže podílet na jeho vyspělosti.

Zmínka o citlivosti rodiče vůči dítěti je naprosto na místě. Tohle se snažím rodičům vysvětlit jako jeden ze základních principů kvalitní výchovy.

Mnoho času stráveného s dítětem = výborná znalost dítěte = schopnost předkládání vhodných stimulů k rozvoji, které dítě dokáže zvládnout, protože odpovídají aktuálnímu stavu jeho rozvoje. Výzvy na hranici možností dítě lákají nejvíc, protože v tom momentě se prakticky a efektivně učí, zdokonaluje, vítězí a prohrává. V takové situaci probíhá myelinizace jeho mozku nejbouřlivěji, doslova mílovými kroky. Vedle toho tady je důležitý požadavek na prostor pro téměř nekonečné opakování dovedností, které dítě už zvládlo a které si potřebuje fixovat.

Příkladem takového prostoru je zvládání schodů a vytváření obtížnějších modifikací při výstupech a sestupech. To je nádherná ukázka kvalifikovaného učení, které probíhá nejrychleji, když si jednotlivé lekce dítě samo ordinuje. Rolí rodiče je potom pouze dohlížet, aby se při tom moc nepotlouklo, protože obecně bolest, pokud je jí způsobeno příliš, odrazuje od aktivit. Příjemné a vítězné pocity, respekt, ocenění, to by mělo u malého dítěte vždy mnohonásobně převládat.

Domnívám se, že děti takto rozvíjené v souladu se svými přirozenými potřebami učit se, pokoušející se zvládat momenty, ve kterých ještě selhává, celkově dobře spí, nemají problémy s jídlem, nepláčou ani nezlobí. Cele se totiž realizují formou aktivní hry a učením nových věcí, které je zaujmou. Tím se unaví, jsou spokojené, vyčerpají svoje energetické zásoby a potřebují doplnit nové pomocí spánku a příjmem potravy. Rodiče reagují na jejich potřeby, vytvářejí kamarádský vztah a umožňují provádění činností, které dítě baví. Ono pak ztrácí důvod ke škňourání, vztekání se a křiku, protože je vyrovnané a spokojené. Náš syn v útlém mládí prakticky nikdy neplakal, byl silný, spokojený a věčně rozzářený nebo zaujatý nějakou činností. Podobné chování lze vypozorovat i u ostatních dětí, s jejich rodiči jsem v kontaktu a kteří postupují podobným způsobem.

Za velice důležitý moment ve výchově malého Dominicka považuji, že se mu jeho otec věnuje několikrát denně. To je totiž cesta, jak svoje dítě rozvíjet skutečně raketovým tempem. Je to už krok směrem ke kvalifikovanému profesionálnímu rodičovství, které se Kamevéda snaží systémově a metodicky zastřešovat.
Když jde maminka s dítětem jednou denně do parku, sveze ho v kočárku a nechá ho chvíli hrát si v písku, je to skvělé, protože mu umožní vzdušnou a sluneční koupel, kontakt s viry, bakteriemi, pyly, houbami a plísněmi obsaženými v přírodě ve vzduchu. To zase stimuluje rozvoj silné imunity. Dítě se částečně otužuje a je spokojenější, než když je drženo pouze v místnosti.

Ale úplně jinou kvalitu rozvoje představuje přístup otce Zdeňka, který vyrazí se synem do parku několikrát denně s vlastním plánem adekvátní všestranné aktivní činnosti.

Jedná se o rozvoj plně odpovídající Kamevédě, kdy hovoříme o hovorových pojmech z oblasti výchovy a učení, jako je akcelerace, forsáž, intenzivní učení nebo ideální stav umožňující nejefektivnější proces myelinizace mozku dítěte ve věkovém období, kdy probíhá nejbouřlivěji. Z tohoto důvodu dochází k nejrychlejším pokrokům.

Všimněme si, že většina výchovných filozofií a vědeckých i laických pojednání pracuje v režimu, který se snaží děti řadit do kategorií - průměrné dítě - retardované dítě - talentované dítě.

Naprosto nesprávně je tak navozován dojem, že se jedná o předem daný stav, který byl souhrou okolností vytvořen jaksi mimo naši sféru a vliv. A s dítětem zařazeným do příslušné kolonky je podle toho potom dále nakládáno.

Kamevéda ale takovou praxi odmítá. Zabývá procesem, jak objevit, stimulovat a rozvíjet dispozice k činnostem, pracovat na kvalitní myelinizaci mozku a touto praxí dosáhnout úrovně jedince, který je následně v závislosti na dalších okolnostech označován jako příslib, talent, excelentní jedinec, extrémně vývojově akcelerované dítě v jedné, nebo lépe hned v několika oblastech.

Kamevéda je tedy metodikou a filozofií, která talent kvalifikovaně a systematicky vytváří. Ten proces se kvalitativně i svými výsledky liší případ od případu, ale domnívám se, že tohle tvrzení je naprosto opodstatněné. A je úplně jedno, zda je aplikován u člověka nebo u zvířete. Když německého ovčáka nebudete od mládí kvalitně učit a cvičit, potom se z něj nestane služební pes, nebude umět stopovat, nesloží požadované zkoušky. Pokud papouška nebudeme trpělivě učit mluvit, bude schopen reprodukovat okolní zvuky, ale nebude opakovat celé naučené věty. Učení probíhá podobným způsobem, jako u dítěte, pouze se specifickými a poměrně markantními odlišnostmi mezi člověkem a zvířetem.

Na příkladu kromě jiného můžeme pozorovat, že také táta Zdeněk má potíže s přesvědčováním svých blízkých o tom, že si počíná správně, adekvátně a že se snaží dělat jen to nejlepší pro svého syna. Postupem času by ho možná stále víc unavovalo, frustrovalo a vyčerpávalo, kdyby stále dokola musel obhajovat svoje výchovné pozice. Kamevéda mu může být oporou. S ní už není "sám voják v poli" stojící názorově proti všem jako blázen či vyšinutý jedinec. Může naopak doložit, že není sám, že podle stejné výchovné filozofie byli vychování už jiní úspěšní jedinci, že se vše opírá o poslední vědecké objevy z oblasti rozvoje dětského mozku a že také aristokratická nebo antická výchova v nejvlivnějších rodinách tehdejšího světa stála na principiálně velice podobných základech.

To jsou zdánlivé detaily, které ale mohou pozici "vrcholového rodiče" usnadnit, učinit komfortnější a pro okolí čitelnější.
Dnes to prostě my - rodiče Kamevédy - máme těžké, ale možná ne tak úplně. Záleží totiž na úhlu pohledu. V současné době může být nepříjemné, když je na nás pohlíženo jako na blázny. Podobně nepříjemné je, když se tyto úšklebky okolí změní ve zlou závist převlečenou do mnoha jedovatých podob, jakmile dítě skutečně začne jevit známky úspěchu v nějakém vysoce atraktivním oboru. Na druhou stranu mají první rodiny vedoucí své děti zeleným údolím Kamevédy značný náskok v tom smyslu, že dopřávají svým dětem obrovskou výhodu oproti hordě ostatních. V momentě, kdy bude podobným způsobem vychováváno větší množství dětí, už se tato velká strategická výhoda začne smazávat. Proto berme současnou situaci bez naříkání takovou, jaká je, protože teprve budoucnost ukáže, která situace vlastně byla pro rodiče a děti výhodnější.

Ctižádostivým otcům malých dětí se snažím tvrdit, že práci s Kamevédou nelze na nikoho delegovat. Když nařídí jako úspěšní podnikatelé svým manželkám, aby doma po dobu jejich nepřítomnosti dělali to, co jim nadiktují, tak to většinou nefunguje. Podle mých pozorování a zpráv od rodičů to tak je. Fungovalo to ale třeba v případě rodiny Jaroslava Holíka, který napsal tréninky a s dětmi Robertem a Andreou trénovala jeho manželka. Jaroslav napsal počty čtyřstovek a osmistovek na papír i s patřičnými pauzami, a oni to realizovali bez něj, protože si plnil hokejové povinnosti. Tam to zjevně fungovalo, obě děti byly v různých sportech velice úspěšné. Ale považujme to za výjimku.

Já také jsem ve své rodině vše spojené se sportem, metodikou, systémem a organizací tvořil i realizoval sám, manželka mě v tom podporovala a prováděla klasický maminkovský servis své rodině. Došlo k souhlasu manželů ohledně systému výchovy, ve kterém měl každý svoji vymezenou roli. Tohle fungovalo a jsem za to své ženě vděčný, protože zdaleka ne každá manželka je dnes ochotná přinést takové oběti, které Kamevéda od rodičů vyžaduje.

Další zajímavý postřeh Zdeňka vidím v předestírání podnětů a snaze směrovat svého syna od narození vysněným směrem. Jde na to chytře a přesně v duchu nenásilného ovlivňování priorit u svého syna. Na děti skutečně neobyčejně silně působí podněty z jeho bezprostředního okolí, které ho přivítají na tomto světě a potom den po dni provázejí. Tak se děti žijící na farmách učí vztahu k domácím zvířatům a péči o ně, další jezdí na koních, jiní vyrůstají s rodiči a sourozenci na tenisových kurtech, na zimních stadionech, v divadle, v motoristické dílně nebo na zeleném fotbalovém trávníku s mičudou u nohy. Je to nějaké nucení? Asi ne. Určitě ne. Je to nenásilné leč chytré předestírání podnětů, které dítě buďto sebere nebo nechá být tak jako kapr, který hladově skočí po návnadě nebo ji nechá netknutou. Jedná se o jeden z významných prvků spadajících do oblasti strategie výchovy, protože když si dítě skutečně oblíbí předestřenou činnost, máme jako rodiče z poloviny vyhráno. Pak jen vycházíme ochotně vstříc jeho zálibám a tužbám bez toho, že by bylo třeba dítě nutit. A nucení, to je rodičovská prohra.

Na závěr, nechat volbu sportu na dítě na nějakých deset let věku, to je skutečně pozdě. Dříve to bylo v pořádku, sport byl ještě v plenkách a stačilo relativně málo úsilí a talentu k dosažení úspěchu. V šedesátých letech nebylo kam se hnát a pokud někdo spěchal, první padesátkou na okruhu WTA si mohl být téměř jistý.

Doba se ale hlavně v okolním světě diametrálně změnila. A ti rodiče, kteří se drží osvědčeného a pohodlného výchovného modelu let šedesátých nebo sedmdesátých, tím prakticky degradují možnosti svých dětí na oblast "okresního přeboru" - obrazně řečeno.

A závěrem bych chtěl otci Zdeňkovi za jeho dopis a svěření se poděkovat, stejně tak i za jeho souhlas jej publikovat. Když jsem četl některé pasáže, jako bych je psal sám před dvaceti roky.

Zdeněk je přesně tím typem rodiče, pro kterého má význam rozvíjet a zdokonalovat Kamevédu. S takovými rodiči získává naše práce smysl. A Zdeněk už dlouho není sám.

A také proto mě tento úkol, nebo spíš poslání, tak baví.

Vychovat ze syna hokejistu je skvělé, ale podílet se na kariéře stovek úspěšných dětí, to je také obrovská výzva, kterou nosím v sobě a kterou bych si moc přál jednoho dne naplnit.