Otcové a výchova dětí

Osud dítěte částečně předurčuje pokora a intelekt obou rodičů, především pak jejich schopnost potlačit své ego v tu pravou chvíli. Zejména u otců. Proč tomu tak je?

Hned na počátku chci vysvětlit, proč si myslím, že kvalitní rozvoj dítěte včetně veledůležitého rozvoje mnohočetného talentu závisí především na tom, jak významnou roli v tomto procesu je ochoten sehrát otec.

Každé zevšeobecňování pokulhává a nikde není psáno, že matka není schopna zastat i specifickou otcovskou roli. Zejména pokud se jedná o obětavou, cílevědomou a dynamickou ženu. Nejedné takové se to již podařilo.

Ve velké většině rodin stále ještě převládá ono klasické rozdělení rodičovských rolí, kdy matka zaujímá vůdčí pozici v rámci citové výchovy a v péči o nejzákladnější potřeby dítěte, jako je všeobecné opečovávání, kojení, komunikace, péče o základní životní pochody a potřeby. Matka chce mít dítě zdravé a šťastné, chce s ním žít v bezpečí, pokud možno bez stresu z ohrožení zdraví nebo soudržnosti své rodiny. To jsou mateřské priority, až po jejich zajištění vzniká prostor pro vše ostatní.

Jedná se o úkol sám o sobě velice náročný, protože při mnohaměsíčním nevyspání a určitém stereotypu vynuceném péčí o dítě je obtížné ušetřit energii na nějaké učení a pravidelný rozvoj či trénink navíc. Proto jsem přesvědčený o tom, že pokud se rodiče rozhodnou věnovat se maximálně dítěti, když tak chtějí činit systematicky a dlouhodobě, měl by v tomto ohledu sehrát roli jakéhosi motoru zajišťujícího naplnění tohoto programu právě otec.

Byl jsem mnohokrát svědkem situací, kdy se hlava rodiny sice rozhodla pro Kamevédu, protože benefity z toho plynoucí se jí jevily jako atraktivní, nicméně tito otcové nebyli ochotni slevit z nároků na své záliby a koníčky a fakticky se veškerý náročný rozvoj pokusili delegovat, nebo dokonce nařídit, svým manželkám. Oni přece zajišťují rodinu po materiální stránce, vydělávají peníze, zatímco manželka je celý den doma (v tom lepším případě). Tak se jí snaží přimět, aby ten čas maximálně využila a k základním povinnostem o dítě jí přidají ještě další úkoly. Pokud je manželka přesvědčena o smysluplnosti takového konání, může to občas fungovat, ale většinou má jen obavu přímo odmítnout manželovy nároky, a tak provádí tyto nařízené úkoly alespoň naoko. A to samozřejmě nemůže moc dlouho fungovat. Trošičku mi to připomíná fungování newyorských manželek makléřů z Waal Street, kterým jsem věnoval samostatnou kapitolu v knize Strategie úspěšné výchovy. Rozdíl je v tom, že většina českých matek není tak skvěle existenčně zajištěna a v našem prostředí neexistuje tak pestré spektrum služeb umožňujících rozvoj dítěte, jako je tomu v New Yorku v případě rodin, které se na peníze nemusí ohlížet.

Domnívám se, že nadstavbu výchovy by měl v českých podmínkách v největší míře zajistit otec dítěte. On bývá většinou tím ctižádostivějším. Muž chce svého potomka připravit na budoucí nároky života i za cenu, že dítě i on při tom procesu zažije trochu chladu a nepohodlí.

Motivace otců

Cílem článku ale není kritika dnešní většinové otcovské populace, která je často velmi hluboce zaujata sama sebou, svými tužbami, koníčky, kariérou, vysokými nároky a zálibami, aférami či kamarády. Nebo také svým sportem, provozovaným často na až úsměvně nízké úrovni, ale přesto je brán smrtelně vážně a je prováděn s obrovským zaujetím. Nikomu se nevysmívám, vždyť jsem sám tímto procesem prošel a až následný rodičovský přerod mi otevřel oči a poskytl srovnání. Proto se chci pokusit těmto otcům poskytnout několik námětů k přemýšlení. Aby si dokázali srovnat požitky, které prožívají v rámci provozování svých zálib, s těmi, které mohou prožít s dětmi. Protože dobře vím, že někdy stačí zasít semínko nějaké chytlavé myšlenky, zářivého snu, vytvořit jen náznak pochybnosti o smysluplnosti svého sobeckého konání, a ono to semínko začne postupně klíčit. Uhnízdí se v podvědomé paměti, aby se vynořovalo v situacích, které mu mohou přinést slunce a životodárnou vláhu.

Jedno je jisté. Pokud otec hraje tenis se svým kolegou z práce, nemůže jej současné hrát se svojí dcerkou. Pokud strávil noc na oslavě narozenin kolegyně z práce, po které je schopen vstát až další víkendový den odpoledne, nemůže být současně na zasněženém svahu se synkem a učit jej zvládat první metry na snowboardu. Pokud zrovna hraje neuvěřitelně důležité finále městské hokejové ligy proti tradičnímu rivalovi z jiné části maloměsta, nemůže rozmlouvat s dětmi o tom, jak je důležité pracovat na sobě víc, než činí všichni kolem něj, aby se jim jednou otevřel svět dokořán. Lze prostě buďto dělat jedno, nebo druhé.

„Lesk a bída" rodičovství

Celý současný český sport je smutný v tom, že ztratil dynamiku, oduševnělý nadčasový etický systém fungující v organizacích Sokol nebo Orel, a tím i nesmírně cenný náskok před okolním světem. Sport dětí je často jen trpěný vedle sportu dospělých, je jimi doslova decimován a systematicky likvidován. To je velký problém národních sportů. Hokeje, fotbalu, basketbalu, volejbalu... Také stát se postavil macešsky ke svým sportujícím dětem a sportujícím rodinám. A veškeré dění v této pusté a nehostinné krajině korunují sobečtí otcové. Je určitě dobře, že se hýbou, že něco aktivně dělají. Problém je v tom, že na rozdíl od svých dětí už jsou za fyzickým zenitem, už nikdy žádných opravdu pozoruhodných výsledků nemohou dosáhnout. Cokoliv, co by stálo za řeč, odvál čas, proto jejich snaha vedle přínosu pro zdraví nemá už jiný cíl ani smysl. Na rozdíl od dětí, které mohou dobít svět, ale s každým dalším dnem, kdy má jejich otec zase něco přednějšího, zhasíná jejich maličká jiskřička naděje. V tom je to smutné, v tomto směru je to pro dítě velká a nenahraditelná ztráta do dalšího života.

Děti jsou budoucnost

Mnozí otcové tento nepopiratelný fakt ignorují. Naším cílem je dosáhnout stavu, aby se v tomto směru u českých rodin něco změnilo. Aby otcové opět začali plnit roli prvních učitelů a trenérů svých dětí. Vím, je to nesmírně náročná řehole. Je něco jiného naučit syna nebo vnuka jezdit na kole nebo bruslit, druhá věc je převzít na svá bedra permanentní sportovní rozvoj a kvalitativní růst.

V prvním případě se jedná o krátkou epizodu, která okamžikem naučení dovednosti končí. Pro dítě je důležité naučit se dovednost, protože se tím osamostatňuje, dál se může rozvíjet samo. To si alespoň mnozí otcové myslí. Pokud je naším cílem rozvoj a neustálé stupňování kvality, což je proces spojený s výchovou sportovní hvězdy, jedná se o úkol permanentní, který zvládnutím jízdy na kole nebo bruslení nekončí, ale naopak začíná. Postupně se k němu přidávají další a další součástky funkčního systému, aby mělo dítě před sebou neustále nějaký cíl a motivaci. A to je role otců, kteří jsou pro své děti dobrodiním. Otců, kteří splnili svůj velký úkol: dali svým dětem šanci.

Vliv otce na dítě přes matku

Mezi matkou a dítětem je velmi silné pouto. Šťastná matka = zdravé spokojené dítě. Zabezpečení matky patří také k otcovským rolím:

Saif Al-Yasi: "Má role manžela, můžská role, je zabezpečit lásku pro dítě přes matku, ženu. Já se musím postarat o mámu dítěte, svoji ženu, ujistit se, že je šťastná, protože její spokojenost se projeví na dítěti. Musím/chci udělat všechno pro to, aby byla zdravá, protože její zdraví se zrcadlí na zdraví dětí. Musím zabezpečit, aby se cítila v bezpečí, po finanční i citové stránce, nenechat ji v slzách. Mezi dítětem a matkou je velmi silné pouto. Když to shrnu: šťastná matka = zdravé dítě."

Saif Al-Yasi: ve své krajině je oblíbeným trenérem a koučem. Je také bývalý profesionální sportovec, vystudoval biologii na lékařské univerzitě. Dnes se věnuje převážně koučování a předává své zkušenosti dále. Jeho koučování je celostné, dotýká se také rodinných vztahů a výchovy dětí.