Ambice a výchova dětí. Jak k nim přistoupit?

Tento článek může usnadnit provádění dlouhodobých strategických rozhodnutí v rámci vašich rodin při rozvoji dětí.

Oponenti Kamevédě vyčítají poslední slovo názvu článku – ambice. Obrovská většina dnešních otců a matek se spokojuje s průměrnými ambicemi a do budoucnosti svých dětí díky upřednostňování jiných záležitostí příliš neinvestují. Tento postoj lze mnohem snadněji obhájit už proto, že jej zaujímá většina naší rodičovské populace. Houfy spojenců jsou tedy vždy na blízku. Kromě toho, rezignovat na výchovné ambice přináší komfort, pohodlí, prostor pro vlastní kariéru i více volného času pro sebe. Alespoň v první fázi rodičovství – určitě.

Ano! Čelíme prozatím obrovské početní převaze, výsměchu a kritice. Každá chybička těch ambiciózních je okamžitě přifouknuta a vržena zpět proti těm, kteří rozrážejí vítr na špici rodičovského pelotonu. Nicméně i přesto můžeme být v klidu, protože ambice vedou děti k přežití, k realizaci snů a víry v tyto sny, k uplatnění, k úspěchu, k respektu okolí, ke smysluplnosti života, k ekonomické a s ní spojené životní svobodě. Té nikoliv pouze prohlašované, ale reálné svobodě. Protože dnešní svět je v podstatě svobodný pouze pro ty, kteří dokázali získat ekonomickou nezávislost na systému.

Přestože tedy většina rodičů na ambice účelově pohlíží div ne jako na nějakou nežádoucí deviaci, většina odborníků už dnes zcela zřetelně a srozumitelně hlásá pravý opak.

Ambice jsou podmínkou přežití nejen našich dětí, ale i celé společnosti.

Nejde jen o sport. Ale je třeba si říct, že právě on je pravidly upravenou tréninkovou arénou bojiště nazývaného – reálný život.

Abychom si to potvrdili, můžeme se ze sportu přesunout do jiných sfér – třeba nakrátko do politiky a ekonomiky. Jaká je dnešní česká ekonomika a jaké výzvy před ní stojí, na to odpovídá odborník na slovo vzatý, manažer, politik a ekonom Radek Špicar.

Cílem tohoto zamyšlení je podat důkaz, že ambice jsou základním elixírem života a významnou ingrediencí každého významného úspěchu.

Platí to stejně pro biologické organismy, organizace i pro celé civilizace. Snaha mít se dobře a smět si dovolit plný nákupní košík je legitimní a přirozenou touhou většiny lidí. Avšak pokud tyto primitivní motivy zůstanou osamoceny a pokud nejsou podpořeny vyššími ambicemi, přivádějí své vyznavače k nevyhnutelnému úpadku, k porážce a osudové katastrofě.

Příklad z oblasti vědy a výuky

Mohli bychom ho provokativně nazvat třeba takto: Karlova univerzita nejlepší univerzitou světa? Proč ne. Je jednou z nejstarších univerzit ve střední Evropě a Karel IV. ji bez nejmenších pochyb zakládal s těmi nejvyššími ambicemi. Tento záměr podporoval i fakt, že Praha byla v té době jedním z nejdůležitějších a nejbohatších center evropského rozvoje. Ale vraťme se na současnou akademickou půdu. Podle nedávno zveřejněného žebříčku QS World University Ranking ztratil Harvard svoji tradiční výsadní pozici nejlepší vysoké školy světa. Trůn se přestěhoval do Evropy a žezlo převzala univerzita v Cambridgi. Přitom to není tak dávno, kdy se potácela hluboko v poli poražených. Dlouhá a bolestivá transformace, která Cambridge přivedla až na vrchol, vstoupila do dějin jako takzvaný cambridgeský fenomén. To je zajímavý poznatek, věřím že opravdu zvídaví rodiče, trenéři i pedagogové vždy zbystří, když dochází k popisu procesů vedoucích k přerodu z průměru až na první pozici. Protože tyto děje obsahují mnoho inspirace i poučení a často jsou přenosné i do jiných sfér lidské činnosti.

Univerzita přišla v 60. letech o státní finance, její kvalita upadala a poznatky se jí nedařilo přenášet do praxe. Zachránil ji nápad biologa a podnikatele sira Johna Bradfielda z Trinity College. Spočíval v co nejtěsnějším propojení univerzity se světem byznysu. V rámci tohoto procesu Cambridge zreformovala styl řízení, navázala spolupráci s domácími i nadnárodními podniky a sama založila několik společností zaměřených na ochranu duševního vlastnictví a transfer technologií. Když s tím univerzita začala, měla takových "spin-off" firem 25. Dnes jich má přes 250. Podniky přinesly peníze, ty zase přilákaly špičkové profesory a za těmi přišli z celého světa nejlepší studenti. Výslednicí popisovaných procesů bylo zmíněné prvenství.

Současné problémy českého vysokého školství nejsou nepodobné těm, které prožila Cambridge před 40 lety. I nám by pomohla intenzivnější spolupráce vysokých škol s průmyslem. Ta se v Česku ale bohužel příliš nedaří. Před léty si to uvědomila i vláda a v bílé knize terciárního vzdělávání poměrně přesně popsala příčiny a navrhla řešení, mimo jiné změnu způsobu řízení univerzit. Doporučila metody, jak usnadnit přístup odborníků z praxe do výuky a efektivně získávat finance pro rozvoj škol ze soukromých zdrojů. Domácí univerzity se proti těmto návrhům postavily tak zuřivě, že politici rychle ztratili odvahu změny provést. Jako obvykle vše zůstalo jen na papíře.

Když jsem o tom všem nedávno vyprávěl svým kolegům z Cambridge, nabádali mě k větší trpělivosti. Poukazovali na to, že jim trvala transformace téměř dvě generace, a že pokud se Karlova univerzita pustí do potřebných změn a reforem, má šanci být také jednou nejlepší na světě.Asi mají pravdu, ale obávám se, že i dvě generace by byly v tomto případě málo. Už kvůli tomu, že pro naši nejlepší univerzitu by to představovalo skok o rovných 267 příček.

A nyní zajímavé myšlenky Radka Špicara z jednoho z jeho rozhovorů.

Jak lze z geopolitického pohledu charakterizovat současné Česko?

Naše země vstupovala po revoluci do transformace s relativně levnou a kvalitní pracovní silou, dobrou infrastrukturou a výhodnou strategickou polohou uvnitř Evropy. Dokázali jsme přilákat zahraniční kapitál, to ale současně způsobilo závislost na zahraničním kapitálu a subdodavatelský ráz naší ekonomiky. Nejsme vyloženě montovna, ale některé její rysy bohužel máme. To, co nám strašně chybí jsou silné značky s vlastním prodejem. Díky tomu máme menší marže a omezený kontakt s koncovými zákazníky. Ztratili jsme schopnost prodávat a prosadit se s vlastní značkou po celém světě, nejen v EU jako dnes. Velká část naší ekonomiky je vlastněna zahraničním kapitálem. Transformaci po revoluci to samozřejmě pomohlo, ale jsme díky tomu bohužel jen tzv. odtoková ekonomika, z níž každý rok odteče 300 miliard korun do ciziny. Ty peníze tady chybějí, mohly by jít na inovace či platy. To se do budoucna musí změnit. Dále nejsme dostatečně digitalizované, robotizovaná a automatizovaná ekonomika. I to je velká výzva pro změnu.

Průměrná hodnota práce zaměstnance za hodinu je u nás 13 eur, zatímco v Německu 42 eur. Přitom my nepracujeme méně než lidi v Německu. Rozdíl tvoří struktura ekonomiky. Tedy zmíněný subdodavatelský charakter hospodářství, závislost na zahraničním kapitálu a nedostatečná automatizace a robotizace. Stále jsme schopni zaměstnat skoro každého. Ale chceme napořád taková nekvalitní pracovní místa? Fyzicky náročná, špatně placená, s minimální kvalifikací?

(poznámka Pavel Zacha: Tady vidím obrovský prostor pro uplatnění dětí Kamevédy s mohutnou přidanou hodnotou a s prvotřídní kvalifikací. Nejde jen o sportovce nebo umělce, ale také prvotřídní vzdělance, vědce, kreativní osobnosti vysoce kvalifikované v nějakém oboru, kteří se mohou stát strůjci progresu, prosperity a unikátních technologií.)

Jsem přesvědčený, že se jich musíme zbavit automatizací a robotizací. A vytvořit nová pracovní místa, pomoci lidem se na ně přeškolit.

Co pro to musíme udělat?

Druhá ekonomická transformace znamená, že se zbavíme struktury levného hospodářství. Umíme skvěle vyrábět, ale většinou pro někoho jiného. Teď se musíme naučit vyvíjet a prodávat vlastní produkty. Češi jsou skvělí inženýři a technici, ale nejsou skvělí marketéři a prodejci. Musíme se u toho také více zaměřit na mimoevropské trhy.

A které trhy to jsou?

Především Spojené státy. Je to sice vysoce konkurenční a těžký trh, ale umí ocenit kvalitu a je lukrativní. Superdůležité také je, že tam existuje vysoká vymahatelnost práva, ne jako v nějakých autoritářských zemích. Jenže na Ameriku potřebujete vygenerovat velký kapitál. Aby se na ni dalo zaútočit (podobné je to v rámci sportu a Kamevédy – abyste se mohli výrazně uplatnit z nejlepších zámořských ligách, musíte s dětmi odmala vygenerovat obrovskou kvalitu). Dalšími zajímavými trhy jsou Severní Afrika či Indie, kde není byznys tak ovlivňovaný politikou jako v Číně. Měli bychom ale mít větší dravost, musíme chtít dobýt svět. Zatím jsme spíše jako hobiti, kteří si žijí ve svém údolíčku obehnaném pohořími, a bojíme se toho, co přijde zvenčí. To je špatný přístup. Potřebujeme dostat Česko do světa a svět do česká.

A co problém zelené ekonomiky?

Zelená ekonomika a sektory s ní související vytvoří v blízké době velké příležitosti. Zelená transformace pro nás bude těžká a drahá, ale půjdou tam obrovské investice a vytvoří mnoho nových pracovních míst. Stavět se proti tomu nedává smysl. Lepší je být u toho a získat z toho maximum.

Procesy, o kterých hovořím, u nás potrvají desítky let.

Zbytek světa přitom nečeká, běží nadále dopředu. Abychom ho mohli dohánět, musíme běžet rychleji. Bude to velmi náročné, proto se bude naše společnost muset mentálně změnit. Budeme muset rozvíjet a kapitalizovat naši kreativitu. Ta přitom vzniká z diverzity, ze spolupráce lidí různého věku, pohlaví a národností. Také musíme přestat brát prohru jako stigma. Právě prohra, když se z ní dokážeme oklepat, je tím nejlepším zdrojem poučení. Nemáme jinou alternativu než se změnit, realita nás k tomu donutí. Věřím, že to ale zvládneme. Češi i naše firmy jsou vysoce flexibilní a adaptabilní. To je v dnešním, nejistém světě velmi cenná vlastnost.

Závěrem

Ano, s myšlenkami Radka Špicara naprosto souhlasím. Abychom po celá staletí dokázali přežít mezi mnohem početnějšími národy, museli jsme se naučit být pružní, chytří a flexibilní. Věřím, že tyto schopnosti zakódované hluboko v naší DNA dokážeme využít i v současné éře "destruktivního blahobytu", který působí možná silnější destruktivní silou než období válečných konfliktů a jiných katastrof. Jsme rozpolcení, rozhádaní a nemáme osobnosti ani vize. Jdeme jakoby nikam. Věřím, že i Kamevéda je jednou z cest, je technologií vlastní provenience, která je přímo zaměřena na onu ctižádost, kvalitu, obrovskou přidanou hodnotu, kreativitu a originální řešení zítřka. Na vše, co si od nás budoucnost bude žádat. Pojďme ji tedy podpořit, s jejím využitím i sebe a své děti, svoji rodinu – prostě lepší budoucnost.

Kdo je Radek Špicar

Absolvoval Univerzitu Karlovu a University of Cambridge.
Je bývalým náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku a členem managementu Škoda Auto.
Několik let vedl středoevropskou pobočku amerického think-tanku Aspen Institute.
V současné době působí jako viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR pro hospodářskou politiku a export.
Přednáší na Institutu ekonomických studií FSV UK a Diplomatické akademii MZV.
Je předsedou správní rady Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
Je členem Corporate Council nadace Forum 2000.

Článek z 11. června 2021