Dětství určí směr celému životu, tvrdí přední filozof současnosti

Při studiu závěrů amerického neurovědce Bruce Perryho o zásadním vlivu zážitků z dětství na celý další život člověka jsem si uvědomil jednu velice podstatnou věc. Kamevéda může být pro děti současnosti i budoucnosti mnohem důležitější a blahodárnější, než jsme uváděli a než jsme si doposud uvědomovali. Doposud jsem totiž srovnával výchovu podle principů Kamevédy a pak takzvané ostatní děti, o které rodiče pečují standardním způsobem.

Jako měřítko ke srovnání jsem používal ty doposud běžné formy výchovy, kdy se rodiče dětem a jejich rozvoji tolik systematicky nevěnují a jejich rozvoj nechávají více méně stranou. Vůbec jsem ale při tomto porovnávání nebral v potaz takové chování rodičů a dalších lidí z okolí dítěte, které děti poškozuje.

Vystačil jsem si s konstatováním, že křivka vývoje dětí Kamevédy je mnohem strmější, pokud ji srovnáme s jejich vrstevníky.

Jak přední vědci z oblasti psychologie a filozofie výchovy potvrzují, pro malé dítě a jeho vývoj je určující rodinné prostředí. Činitelé, kteří toto prostředí tvoří, v čele s rodiči, se mohou dětem nejen méně či více věnovat, ale současně jim mohou ubližovat, zneužívat je, různě jich využívat nebo ignorovat jejich potřeby a nároky na zdravý vývoj. A také mohou tento vývoj různými způsoby degradovat a mohou děti dlouhodobě traumatizovat. A pokud tomu tak skutečně je, a Perry takový závěr obhajuje, potom je vývoj dětí Kamevédy ještě mnohem a mnohem progresivnější a blahodárnější, než je reálná kvalita výchovy celého průřezu ostatní dětské populace současného západního světa. Nemůžeme srovnávat pouze lepší a nebo méně efektivní výchovu, ale musíme brát v potaz i nedbalost nebo dokonce úmyslnou destrukci vývoje dítěte. Tím se srovnávané spektrum dětské populace propadá ještě o poschodí hlouběji.

Bruce Perry vydal spolu se slavnou moderátorkou Oprah Winfrey knihu Neurobiologie traumatu, která způsobila změnu v nahlížení na příčiny lidských traumat.

Základem jeho nového přístupu byl úplně jiný obsah základní otázky, který změnila celkový pohled na traumatizované dítě. A od tohoto momentu se pak odvíjí i zcela jiný postup vůči dětem se zjevnými či skrytými potížemi a problémy.

Myšlenky a poznatky Bruce Perryho jsou pro rodičovský pohled velmi užitečné, proto bychom vám je rádi zprostředkovali:

Bruce Perry

"Jde o znění základní otázky. Když máme dítě, které se chová výbušně a má dramatické problémy ve škole, nesmíme se ptát: ´co je s tebou špatně´ ale ´co se stalo´ ".

Tato otázka sehrála klíčovou roli v pochopení toho, čemu se jako psychiatr a neurovědec věnuji. Mnoho let jsme řešili to, jak funguje vývojové trauma, jak události, které prožijeme jako malé děti, formují samotnou neurobiologii mozku a předurčí, jakým způsobem budeme prožívat svůj život a vnímat okolní svět, přemýšlet o něm, jak se budeme chovat.

Od dětství jsem se hodně zajímal o historii, a když jsem začal studovat, měl jsem už silně ukotvený pohled, že přítomnost je vždy výsledkem sekvence událostí, které se odehrály v minulosti. Vývoj člověka jsem vnímal jako jeho biologickou historii, kterou potřebuji prozkoumat. Musím vědět, jak vyrůstal, jaké události ho ovlivnily, co zapnulo určité geny, jak se jeho systémy adaptovaly na okolní podmínky a jak díky tomu funguje teď. Když jsem pak začal pracovat v klinické praxi s dětmi, které byly asociální, výbušné nebo nepozorné, byl jsem v šoku, že tahle perspektiva v psychiatrii vůbec nebyla běžná. Základním postojem bylo určit diagnózu, konstatovat nějakou patologii a tu léčit. Předepsat léky a dát nálepku popisující, co je špatně.

Snažil jsem se tedy otočit přístup k vývojové perspektivě a hledat příčiny jako historik. Co se ti stalo, že máš tyto problémy? Co způsobilo, že máš potíže navazovat vztahy? Proč jsi v určitých situacích agresivní?

Pokud rodiče a jeho prostředí dítě rozvíjí, získává obrovskou výhodu a pozitivní směr vývoje. Pokud prožije trauma, také ho to zásadně ovlivní. Obojí mění samotnou neurobiologii jeho mozku, jeho základní hardware.

Každý z nás má cosi jako svůj vlastní genetický katalog, unikátní sestavu genů, která do značné míry předurčuje náš potenciál a kapacity. Tento potenciál se ovšem může projevit jen tehdy, pokud dostane patřičné signály - a ty přicházejí ze zkušeností, které zažívá. Co vidíte, slyšíte, co děláte, jak se vás kdo dotýká, na jaké filmy se díváte, všechen tenhle smyslový materiál přichází do vašeho těla a ovlivňuje vzorce aktivity a růst neuronových sítí. Mozek, zvlášť mozek dítěte, je neuvěřitelně plastický, dá se říct, že se neustále mění. Mění ho právě zkušenosti, jejich povaha, vzorec a také načasování.

Výzkumy ukázaly, že v dětství se děje tolik základních organizujících procesů v mozku, že zkušenosti, které zažíváme v tomhle období, mají dramaticky silnější vliv na to, jak bude mozek organizován, než cokoliv, co přijde později.

Je to jako když stavíte dům. Pokud položíte základy trochu nakřivo, ovlivníte tím všechno ostatní, co v domě uděláte později. S mozkem je to podobné. Všechno, co se odehraje v raném dětství, vytvoří základy pozdější stavby, základní síť toho, jak budete fungovat. Pokud zažíváte abnormální zkušenosti, bude mozek fungovat neorganizovaně, ovlivní to všechny jeho funkce, definuje, jak věci prožíváte, jak o nich přemýšlíte. A také to ovlivní, jak funguje zbytek vašeho těla, což je důvod, proč mají psychické potíže takový dopad na fyzické zdraví.

Zkušenosti raného mládí naformátují náš pohled na svět.

Mozek obsahuje miliardy neuronů, které se snaží najít v okolním světě nějaký smysl. Každý viděl malé děti, jak pozorují, ochutnávají, osahávají okolí, snaží se zjistit, co to kolem nich vlastně je. Dávají svému mozku zkušenosti, které postupně odkrývají smysl a podstatu dějů v okolním světě. A pokud v raném dětství zažíváte interakce s dospělými, kteří jsou nepředvídatelní, vzteklí, zraňující nebo nepřítomní, váš obraz světa se složí na základě těchto zkušeností. Vytvoří se představa lidí jako někoho, komu se nedá věřit, na koho se nedá spolehnout. Mozek je vlastně takový stroj na predikce, snaží se neustále předpovídat realitu, která přijde, a tak bude tuhle zkušenost od světa očekávat. Má tendenci vyhledávat věci, které potvrzují jeho pohled na svět. V politice nebo na sociálních sítích to vidíte každý den.

Výzkumy v oblasti neurobiologie mozku potvrzují mechanismus, kterému terapeuti říkají "projekce". Všichni máme tendenci vidět v ostatních klíčové autority svého dětství.

Jak děti rostou a vytvářejí si vztahy s kamarády a pedagogy, mozek očekává nějaký typ zkušenosti a podle toho funguje. Pedagog může být vlídný a pečující, ale pokud dítě nemá tuhle zkušenost v základech stavby svého domu, nedokáže tento vztah přijmout. Zažije-li dítě silné trauma, zneužívání nebo týrání, jeho stresový systém to abnormálně zcitliví, takže má sníženou schopnost rozumové korekce. Každý smyslový vstup zvenčí nejprve prochází skrze starší vrstvy mozku, které vyhodnocují nebezpečí nebo zpracovávají emoce. Jestliže je signál vyhodnocen jako rizikový, což se u dětí po traumatu stane velmi snadno, podnět se vůbec nedostane do mozkové kůry, není šance jej uchopit rozumově. Navenek to může vypadat, že dítě reaguje zcela iracionálním afektem. Ale je to jeho vytvořená biologická realita.

Čím to je, že dnešní děti jsou traumatizované mnohem víc než v minulosti?

Má to zřejmě dva hlavní důvody. V západním světě silně narůstá fenomén, kterému říkáme vztahová fragmentace. Lidé nejsou tak propojení, jako bývali, méně spolu společně jíme, konverzujeme, méně se vzájemně dotýkáme a více jsme pohlceni digitálními zařízeními. Ubývá situací, které budují silné vztahové propojení. A výzkumy ukazují, že biologie našeho těla a neurobiologická síť jsou velmi citlivé na vztahy. Čím víc jste odpojený, tím pravděpodobněji budete trpět úzkostí, depresí a problémy v chování. Ostatně pandemie to naplno ukázala, v USA duševní problémy dětí dramaticky narostly a v Evropě je to podobné. Ale tohle je jen viditelná ukázka fenoménu, který existuje minimálně posledních dvacet let. Stali jsme se vzájemně velmi rozpojenou společností. To přispívá k problémům, které vidíme ve školách a všude kolem sebe.

Druhým důvodem je nárůst počtu přetížených single rodičů žijících v chudobě. Jsou vystresovaní a velmi osamělí. To nevyhnutelně zvyšuje pravděpodobnost vývojových problémů jejich dětí.

Setkáváme se s reálnou snahou tyto problémy řešit?

Politici v USA a zřejmě i ve většině zemí Evropy se tomuto problému věnují velmi málo. Logika vývoje mozku je zřetelná: pokud se postaráme o mladé rodiny a mladé rodiče tak, aby mohli být přítomni a dobře pečovat o své děti, je to to nejlepší očkování, které posílí odolnost populace do budoucna. Předejde to obrovskému množství problémů, které společnost následně řeší. V tomhle období je mozek nejtvárnější, snadno se mění. Když jde pak někdo v dospělosti do vězení, šance na změnu je mnohem menší. Vzhledem k současné špatné podpoře mladých rodin míjíme tu nejlepší příležitost.

Musíme si uvědomit zásadní význam dětství.

Dá se to shrnout tak, že utrácíme hodně peněz za to, aby se lidé změnili - ale v úplně špatnou dobu. Abychom se pohnuli dopředu, naše společnost si potřebuje uvědomit zásadní význam raného dětství.

Absurdita fungování současného vzdělávacího procesu ve školách.

Když dítě sedí ve školní lavici, učitelé mu zakazují hýbat se, pobrukovat si, dotýkat se jeden druhého. Chtějí po něm, aby bylo výhradně verbální.

Poslouchej má slova, pochop je a reaguj na ně!

Což je trochu legrační, protože do nejmladší části mozkové kůry, která obsahuje verbalitu a myšlení, se žádný podnět nedostane bez toho, aby prošel těmi staršími vrstvami, které odpovídají za fyziologické potřeby a emoce. Výsledkem je, že obsah slov, která se má naučit, k dítěti často vůbec nedoputuje. Mnoho věcí, které děti dělají a z nichž učitelé šílí, třeba poslech hudby, podupávání nohama nebo točení tužkou, jsou ve skutečnosti strategie, kterými se děti intuitivně regulují na nižších úrovních. Učitelé to považují za vyrušování, což je základní problém. V našem přístupu se snažíme hledat možnosti, které jsou sociálně akceptovatelné ve školním prostředí a zároveň dětem plní tu seberegulační funkci.

Například tvrdá rocková hudba nebo hip hop plní přesně tuhle funkci. Dospělí tomu často nerozumějí a mají tendenci ji odmítat nebo démonizovat. Ve Spojených státech teď existuje několik velmi zajímavých vzdělávacích projektů, které spojují výuku matematiky s hip hopem, má to výborné výsledky. Funguje to tak, že se matematika vykládá skrze hiphopové písně. Je to podobné jako broadwayský muzikál o jednom ze zakladatelů Spojených států Alexandru Hamiltonovi, který prostřednictvím hip hopu vlastně učí historii. Jsem si jistý, že existují lidé, kteří by se o Hamiltonovi nikdy nic nedozvěděli, kdyby to nemělo hudební formu..."

Co z uvedených závěrů Bruce Perryho můžeme využít v rámci Kamevédy?

• Předně můžeme ještě více docenit fakt, že se dětem od narození maximálně věnujeme a neodkládáme je příliš brzy do školky. Někteří rodiče Kamevédy dokonce děti vyučují svépomocí i ve školním věku, protože potřebují získat prostor pro celodenní sportovní či jiný rozvoj. Když byla řeč o traumatizování dítěte a promítání těchto traumat do celého dalšího života, tak jedním z nejhlubších životních traumat, kterým většina dětí prochází, je právě předčasná odluka od matky ve věku, kdy na to dítě ještě zdaleka není připravené. Mám na mysli ono brzké odložení do předškolních zařízení. Některé velmi vyspělé děti jsou toho schopné bez úhony někdy mezi třetím a čtvrtým rokem, chlapci většinou později. Nicméně pro vyspělé západní státy je téměř typické, že matky děti odkládají už po několika měsících a spěchají do zaměstnání.
• Pokud si dítě ponecháme ve své péči, máme nad ním stoprocentní kontrolu. V momentě, kdy angažujeme chůvu, odvedeme je do školky nebo kamkoliv jinam a vzdálíme se od něj, svěřujeme nejcennější hodnotu svého života do péče cizích lidí, o kterých mnohdy nic nevíme. A nemáme nad děním prakticky žádnou kontrolu. Děti jsou ve školkách za zavřenými dveřmi. Nevíme, zda jim neubližují ostatní děti nebo dospělí. Děje se to ve věku, kdy dítě často ještě nedokáže kvalitně reprodukovat svoje pocity a obavy. Zvlášť, pokud je něčím traumatizováno. A to může představovat obrovské riziko pro celý jeho další vývoj.
• Pokud někdo vychovává dítě podle Kamevédy, neznamená to stoprocentně, že dítěti nemůže nějak ubližovat. Současně s tím bych ale chtěl zdůraznit, že pokud chci jako rodič udělat pro dítě to nejlepší, připravuji jeho úspěšnou kariéru a jsem ochoten se pro to zříct svého pohodlí a volného času, bylo by z mé strany nelogické, přímo hloupé, kdybych mu chtěl současně nějak ublížit, protože bych tím negoval celý tento pozitivní proces. Šlo by ve své podstatě o nesmyslné chování. Proto se kloním k názoru, že rodiče Kamevédy jsou už svým založením a uvažováním na míle vzdáleni všemu, co by jejich dítě mohlo traumatizovat, jak se o tom Perry zmiňuje.
• Pokud si většina rodičů i vlivných lidí současného světa stále ještě neuvědomuje určující vliv útlého dětství pro celý další život, je to náš velký úkol do dalších let. Je velmi pravděpodobné, že společnosti, které si tento fakt uvědomí a zvládnou podle toho přeformátovat parametry výchovy, předběhnou o míle všechny ostatní. Kvalitní a sofistikovaná výchova se stane strategickou komoditou budoucnosti. Snad nepřeháním, pokud vyslovím názor, že Kamevéda stojí už 25 let v čele tohoto procesu.

Kdo je BRUCE D. PERRY (66)

Americký psychiatr a neurovědec, průkopník výzkumů v oblasti neurobiologie traumatu, působí na univerzitách v Houstonu a Chicagu. Jeho práce zabývající se dopady zneužívání, týrání a zanedbávání na vývoj dětského mozku ovlivnila lékařské programy a vzdělávací koncepce na celém světě. Do českého prostředí jeho metody zavádí Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Z jeho knih nejvíce zaujal titul Chlapec, kterého chovali jako psa (Portál 2016).

Zdroje:

Petr Třešňák, Naděje je nejlepší terapie. S americkým neurovědcem Brucem Perrym o dětském mozku, biologii traumatu a léčivé síle hip hopu, magazín RESPEKT č. 44 z roku 2021, s.46-53

https://en.wikipedia.org/wiki/Bruce_D._Perry

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

• autor výchovné filozofie Kamevéda
• +420 775 178 805
• Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.