I hádky jsou pro děti prospěšné

Vztah mezi rodičem a dítětem je trochu jiný než mezi dětmi navzájem. S dítětem většinou dokážeme mluvit s určitým nadhledem, proto se lehčeji dohodneme. Děti spolu však mluví svým dětským rovnocenným způsobem a tak i když se budeme snažit sebe víc, aby se děti nehádaly, občas se mezi nimi nějaký ten zádrhel objeví. Je to v pořádku. Nevybýbejme se jim. I tyto situace se děti potřebují naučit zvládat. Je to dobrá příležitost ukázat jim, jak se s konfliktem vypořádat. Na děti v životě dříve nebo později nějaké totiž čekají.

Děti se hádají, co teď?

Jako rodiče máme přirozeně sklony problémy mezi dětmi řešit, za ně. Přeci si nemůžou ubližovat a nadávat si.

Je také zajímavé, že když už se děti hádají, rodiče se často podle prvotních emocí postaví ve prospěch toho, u koho vidí nějaké ublížení nebo slzičky. Když pak mají možnost se na hádku podívat s odstupem znovu, často se „chytnou za nos" a vidí, že ne všechno bylo hned tak jasné. 

Rodiče s více dětmi asi vědí o čem je řeč. Ale nejen sourozenci, i kamarádi se občas mezi sebou nedohodnou.
Jak zareagovat? Jak dát oběma najevo, že stojíme na jejich straně? Jsou přeci obě naše, obě máme rádi a většinou obě mají nějaký svůj dobrý důvod, proč se to stalo.

Každý máme určitě svou představu o tom, jak bychom se svými dětmi chtěli jejich nedorozumnění řešit.  Každé dítě i každý rodič je jiný a tak není přesný návod, jak na to. Podívat se pod "pokličku výchovy" jiných rodičů a nechat se inspirovat může často pomoct. Většinou na webu Kamevédy sdílíme spíše vaše sportovní příběhy, které jsou velmi povzbudivé a motivační, k výchově však patří i tyto momenty a maminka Katka si s jedním z nich dobře poradila:

Je to pár dní, co se mé dvě mladší děti nehezky pohádaly. Byla jsem zrovna v koupelně, když jsem z pokoje uslyšela Zuzančin srdcervoucí pláč. Zjišťovala jsem, co se stalo. Zuzanka mi přes slzy a vzlyky řekla, že ji Pavlík tvrdě svalil na zem. Prvně mě samozřejmě napadlo, že zvýším hlas na Pavlíka a důrazně mu řeknu, že takovéto věci své sestře nesmí dělat.

Vydechla jsem ale nejdříve, protože jsem si uvědomila, že jindy je Pavlík hodný kluk a na nikoho netlačí. Když jsem Zuzanku uklidnila, vzala jsem si ho bokem, do náruče v kuchyni. "Vidím, že se zlobíš, Pavlíku. Chceš mi říct, co se stalo? Proč jsi strčil svou sestru na podlahu?" "Chci ji praštit nebo strčit, kdykoli si se mnou nechce hrát! I teď kreslí všechny obrázky jen pro Dorotku a žádný pro mě!" řekl s pláčem.

"Ach, to je nepříjemné, Pavli. To je jasné, že jsi smutný. I já bych byla smutná, kdybych chtěla od někoho obrázek a on je kreslil jen pro někoho jiného," uznal jsem ho. "A řekl jsi to Zuzance? Že jsi z toho smutný?" Překvapeně se na mě podíval... "Ne, neřekl."

"Pavlíku, když se v nás nasbírají smutné pocity, něco nás znovu a znovu trápí, potřebují ty pocity ven, aby nás netlačily. Aby nás nebolely. Když to uděláme včas, tak to řekneme hezky. Když už je toho hodně, často ty pocity bouchnou a řekneme to tak, že to tomu druhému ublíží.

Stejně jako jsi teď strčil do Zuzanky, protože tě mrzelo, že ti nechtěla namalovat obrázek. Ale když nás něco bolí a způsobíme bolest druhému, nic se tím nespraví. Bude jen na světě více bolesti. Cítil ses méně smutný, když jsi do ní strčil? Vyřešilo se to tím?" zeptala jsem se. "Vůbec ne" řekl. "Ano, tak to je. Když způsobíme bolest druhému, nevyřeší se to. Možná se ti na chvilku uleví, ale ta bolístka nezmizí. Jen se trochu možná zamaskuje."

"Existuje ale lék, díky kterému ta bolístka zmizí. Naučím tě o něm něco, chceš?" Pavlík přestal plakat a přikývl. "Víš, Pavlíku, tím lékem je upřímnost. Zuzanka netušila, že jsi smutný, že si s tebou nechce hrát. Neřekl jsi jí to. Je důležité ji říct, že tě něco mrzí, protože ona si to nemusí sama všimnout.

Vyzkoušíme to? Chtěl bys?" Ptám se ho. Samozřejmě, že chtěl. Cestou za Zuzankou se ale náhle zastavil a s obavami v hlase řekl: "Co když to nebude fungovat, mami?" Pevně jsem ho objala. "Zkus to a uvidíš. Cítím, že by to mohlo fungovat."

Vešel do místnosti, kde Zuzanka pokračovala v kreslení obrázků. "Zuzanko," řekl Pavlík. "Omlouvám se, že jsem do tebe strčil. Ale byl jsem smutný, protože jsi kreslila jen obrázky pro Dorotku. Vadilo mi to. Chtěl jsem, abys mi také nakreslila obrázek. Protože jsi moje mladší sestra a já tě mám rád."

Uff. Dostal mě. Nejsem si jistá, jestli bych toto v pěti letech dokázala říct. Zuzanka zvedla hlavu od obrázku a chvíli přemýšlela. Pak udělala takové dětinské ooooo, běžela k němu a pevně ho objala. "Nechám ti ho, dobže?" řekla a běžela ke stolku s pastelkami. Pavlík se usmál.

"Mami, funguje to! Upřímnost funguje," řekl mi šťastně. V duchu jsem si gratulovala a říkala si, že mi to dává dvojnásobnou naději. Jednak, že si Pavlík bude pamatovat tento princip. A také to, že si to budu pamatovat sama, když zase budu mít chuť být někdy na někoho nazlobená a chtít mít jejich hádanice hned za sebou.

Závěrem

Nejen pro Pavlíka samotného, ale i pro jejich vztah se Zuzankou bylo důležité si to dobře vysvětlit. A za rodiče mít na mysli, že děti si nedělají zle jen tak z dlouhé chvíle. Vždy na to mají nějaký důvod.

V tomto příběhu šlo všechno hladce. Vždy to tak být nemusí – ne pokaždé si dítě hned umí říct, co přesně mu vadí. Je to třeba něco z dřívějška a teď se mu to jen připomnělo. Nebo to dítě nebude chtít říct, třeba se za to stydí, protože už dřív u nás s vysvětlením neuspělo. Od rodičů to pak chce více trpělivosti a rozvážit, než přijdou s rychlým závěrem. Nezapomeňme – dítě má vždy důvod.