„Tohle nikdy nebudu potřebovat!"

Největší skok ve způsobu myšlení u dítěte, přechod na vlastní kritické myšlení, přichází u dětí kolem dvanáctého až čtrnáctého roku. Přestávají naslouchat rodičům, vidět v nich své vzory a naopak se někdy snaží vymezit. My rodiče to vnímáme jako začátek něčeho, co jsme nazvali pubertou. Děti si prochází pro ně náročným obdobím a je to znát i ve škole.

O jednu takovou zkušenost se s námi podělila i maminka mladého fotbalisty od Jihlavy. Společně jsme ho sepsaly, na závěr jsme se zamyslely nad školním systémem i nad skloubením školy a každodenního sportovního harmonogramu a předáváme dál. Možná ho oceníte, až se vaše děti dostanou do podobného věku. 

„Tohle nikdy nebudu potřebovat!"

Tuhle větu na mě dnes vytáhl náš teenager, když jsem mu masírovala lýtka po tréninku. Chtěla jsem, aby ten čas využil a přečetl si poslední kapitolu z přírodopisu, protože měli psát na další den písemku.

Žádná novinka tato věta – pamatuji si na ni už ze svých školních let. I u nás ve třídě se říkalo: to nikdy nebudu potřebovat, to se učit nebudu. A dokonce někdy i nahlas před učiteli. Někteří se nedali a pokusy spolužáků hned umlčeli, někteří si s námi o tom povídali a snažili se nám to vysvětlit. Často se také ptali, jak to můžeme vědět a proč si to myslíme. Odpovědět jsme většinou moc nedokázali, hodně krát jsme to zakončili – říkal to táta nebo máma. Dnes věřím, že to tak mohlo být. Musím si trochu sáhnout na nos a přiznat, že i já už jsem se jednou při této větě přichytila – když jsme se učili slovesný vid.

Jinak si myslím, že hodně věcí ve škole se časem někde v životě využije. Jako například trojčlenka. Vzpomínám si, že spolužák Zdenek kdysi tuto větu řekl právě o trojčlence. Byl hodně nazlobený, když ho paní před všemi učitelka před všemi napomínala, že ji zase neumí. Jako třída jsme tehdy drželi spolu a jednohlasně jsme se za něj všichni postavili, že souhlasíme. Dneska vím, že jsme se pletli. Alespoň za mě. Trojčlenku používám často – při nákupech, při počítání cen v práci, když si porovnávám nabídky z eshopů... A takových příkladů, co ze školy používám a myslela jsem si, že nebudu, je víc. Určitě se ale najde i spousta takových, které jsem nikdy nepoužila a nejspíš ani nepoužiju.

Ale zpátky k Matymu. Řekl, že se to učit na písemku nebude. Tak co s tím? Když na jednu stranu vím, že opravdu některé věci nevyužije? Jak jako rodič zareagovat? Poučovat ho, že by se měl učit, ale sama tomu vevnitř nevěřit? Nemít na to důvod? Rozhodla jsem se, že budu upřímná, stejně jako u toho vidu a když se mi to bude opravdu zdát jako nesmysl, tak to prostě necháme plavat a známka bude jaká bude.

„Tak ukaž, co to je, co nebudeš potřebovat".

Uhličitany. Jejich názvy, pár slov o vlastnostech. Všeho všudy asi 7 vět. Chtělo se mi říct: a tohle je to, co se nechceš učit? Doteď mám v paměti zápisky z fyzicky a chemie – každá kapitola na několik stran. A na písemku sešit nestačil. Museli jsme se učit i z učebnice. Měli jsme přísnou paní učitelku.

„A v knížce k tomu ještě něco máte?"

„Máme, ale na písemku paní učitelce stačí naučit se jen to ze sešitu. Ostatní je dobrovolné".

To mi přišlo rozumné. Na základní škole má opravdu jen málo dětí jasné, co jednou bude a co možná využije. A tak stačí ten základ.

„Maty, to je pár řádků. Dvakrát si to přečteš a máš hotovo. Není to, jako když jsme u toho vidu dlouze luštili, jak to má být. Název vidů vážně použiješ leda když budeš lingvista nebo když bys byl učitel češtiny. A tohle je i zajímavé."

„Ostatní ve třídě ale taky říkali, že je to blbost."

Tak to už je zase jiné téma. Solidarita spolužáků. To trochu změnilo směr vysvětlování. Vzpomněla jsem si naši třídu a snažila se dát dohromady pár vět o tom, že každý člověk je jiný a co říkají druzí je určitě potřeba si vyslechnout, ale dřív než to odsouhlasíme, popřemýšlet nad tím.

Hotovo, vyřešeno, Maty to vzal a já si oddechla.

A pak, když jsme společně pro Kamevédu psaly tento příběh, napadla nás ještě jedna věc. Co bych vlastně dělala já jako učitelka? Co bych řekla dětem, když bych třeba uvnitř věděla, že ne všechno opravdu dává smysl, ale že je moje úloha je s tím seznámit? A že některé věci, které sice nedávají smysl, je pak můžou stát body na přijímačky?

V posledních letech se školní systém hodně kritizuje – v médiích, mezi rodiči, jak je školství špatné a je potřebné ho vylepšit a modernizovat.

To jistě je. I mě občas něco přijde přitažené za vlasy a nesouhlasím s tím. Když jsem se ale zamyslela nad školou, nad připomínkami z různých článků a jaká je škola teď, neděje se to už? Nezlepšuje se to? Mě se zdá, že ano.

Jen tento jeden náš příklad s přírodovědou. A hned na to se mi vybaví paní učitelka třídní – písemky jen občas, zkoušení na „malé známky", poznámky nemá ráda a dává je jen když je opravdu zle. Další paní učitelka – dává dobrovolné úkoly, kdo si s nimi dá záležet, má výhodu, protože stejné tipy příkladů budou na písemku. Pan učitel, co nedává poznámky za běhání po chodbě, protože chápe, že když děti sedí 45 minut nehnutě na židli, tak pak potřebují vypustit energii a trochu protáhnout svaly, jen je zastaví a vysvětlí, aby byli opatrní.

Nebo třeba bufet. Ještě před pár lety byl ve škole bufet s modrofosforeskujícími žvýkačkami, s přeslazenými pitími v plechovkách, s pendreky, kyselými rybičkami... Dnes jsou v něm plněné housky, buchty, ovoce. Pro ty, kterým rodiče nechystají svačiny nebo je zapomenou doma.

Nejen na alternativních školách, ale i v těch státních už je to jiné. Vždyť jsou tam konec konců stejní rodiče jako my ostatní a často mají sami připomínky k fungování školství. A jsou to právě oni, kteří ten systém můžou a také pomalu začínají měnit. Odspoda. Věřím, že nejsem sama, kdo si těch změn všiml.

A tak bych jim i všem dalším pedagogům chtěla na závěr poděkovat za snahu, protože to nemají vždy lehké. Za prvé, určitě by si sami uměli představit dělat spoustu věcí jinak. A za druhé, někdy jim nepomáháme ani my, kritičtí rodiče, co děti ještě povzbuzují ve stěžování na školu, na učení, na učitele, na jídelnu, celkově na systém.

Hanka P.

P.S.: třeba pro sportující děti (u nás) je někdy na zvážení – dáme přednost poctivému učení nebo raději nějakému pohybu, odpočinku, regeneraci? Nebo jinému zájmu, kterému by se kluci opravdu chtěli věnovat. Kdyby ale neměli větší koníčky, mimoškolní aktivity, myslím, že by nebylo úplně na škodu učit se, třeba právě slovesné vidy, se kterými jsem si ani já, rodič, neuměla poradit - naučit se zvládat něco, co nejde hned a nevzdat se. I když to pak už třeba nevyužijí. 

A na závěr ještě jedna „malá domů". Systém tvoří lidé. My, lidé. A tak je především na nás, abychom ho změnili, pokud s ním nesouhlasíme. A i když se to někdy zdá z naší rodičovské pozice jako nemožné, už jen svým každodenním přístupem k dětem a ke škole můžeme hodně ovlivnit.