Svoboda - děti ji vnímají jako samozřejmost

Schopnost vyjádřit svůj názor, umění postavit se za své myšlenky, podělit se s okolím o svůj postoj. I to je dovednost, která patří k přirozené výchově. Je do života potřebná, třeba už jen pro budoucí vyjednávání o pracovních podmínkách, o smlouvě, je to i základ dobrých mezilidských vztahů.

Umět se postavit za sebe a za své názory, projevit svou vůli a své potřeby. Bez přehnaných emocí, bez nadávek, bez urážení druhých. Ale také beze strachu o reakci okolí. Je to jedna z částí svobody - svoboda slova. 

Jak tuto dovednost děti naučit?

Děti mají tuto schopnost přirozeně, od narození. Umí si říct už pláčem, prvními pohyby, když něco chtějí.  Co se však děti potřebují naučit, je neztratit tuto schopnost, neztratit důvěru vyjádřit se. A v tom můžeme děti od malička upevňovat.

Vést je našim vlastním příkladem, v každodenních rozhovorech. Když budeme řešit běžné situace, na které my budeme mít určitý názor, děti nebo někdo další zase jiný názor. Můžeme si s nimi také popovídat o nějaké cizí situaci, například ze zpráv, z dění nebo když uslyšíme o sporu ve svém okolí. A nechat v tomto rozhovoru dítě se vyjádřit, neposuzovat ho za něj. 

Děti potřebují do života získat zkušenost a důvěru v to, že se můžou ozvat. Poznat, že je v pořádku mít odlišný názor, že je v pořádku ho slušně vyjádřit a také že nejde druhé do svého názoru tlačit.

Podpořme je ve vědomí, že ani my, rodiče, ani učitelé a trenéři, spolužáci, kamarádi, ani ministři a prezidentové nejsme v názorech více než oni.  

Potřebují nás

Děti se potřebují rodičům svěřit se svými myšlenkami a názory, i když budou odlišné. Jsme pro ně přirozenou autoritou, mají hlavně nás. Stejně tak se žáci s důvěrou potřebují obrátit na své učitelé, svěřenci na své trenéry a občané na své ministry a prezidenty.

Aby například věděly, že když jim někdy rodiče v návalu hněvu řeknou „tak to ani náhodou, já to chci takto a tak to i bude, protože jsem rodič", není to v pořádku. Že naopak v pořádku je, když ve škole, na tréninku nebo později v životě řeší situaci a necítí se v ní spravedlivě, ozvat se a nenechat zastrašit, třeba slovy „jestli si budeš doma stěžovat, tak ti to spočítám". Aby věděli, že je v pořádku vyjádřit svůj postoj a že ani takovým postům jako je ten ministerský nenáleží právo posílat někoho za názory na Libavou nebo ho zbavovat funkce (vojenské, sportovní nebo děkanské).

Není to jednoduchý výchovný úkol. Ruku na srdce, spousta z nás rodičů by si přála, aby děti měly stejný názor, aby viděly věci stejně. Jak příjemné a jednoduché by to bylo.

Některé situace s dětmi jde vyřešit lehčeji, uznat rozdíly nebo se dohodnout a myslet si každý to své. Někdy to jde hůř – například když se právě točíme v myšlenkách a názorech, které jsou pro nás velmi důležité. Když jsme sami plní emocí, když nedokážeme nechat své subjektivní myšlenky za rohem a pokusit se na věc podívat s nadhledem a ze všech stran.

Můžeme

Rodiče, kteří děti s láskou vyslechnou, učitelé a trenéři, kteří s pochopením zareagují na různé herní situace a rozpoložení hráčů, ministři a prezidenti, kteří vnímají názory, obavy a potřeby všechny svých občanů bez rozdílu a bez ohledu na svůj subjektivní postoj, kteří budou spravedlivě měřit všem, takoví jsou pro naše děti a pro jejich budoucnost požehnáním.