Miško Hanuliak: Korčulovanie je zábava!

Teorie je skvělá a potřebná věc. Praktický příklad či ukázka však povětšině vydá za 10 terorií. Jsme moc rádi, že Vám opět můžeme zprostředkovat zkušenosti a poznatky malého šikuly Miška, který pod vedením svých rodičů odmalička rozvíjí své schopnosti v duchu Kamevédy:

Začiatky synovho korčuľovania neboli najskôr veľmi sprevádzané mojim nadšením. Bol veľmi malý, nemal ani dva roky, keď manžel zbadal v športovej predajni kolieskové korčule pre Miška. Vtedy som naozaj neverila, že to s kúpou myslí vážne. Miško korčule vyskúšal. A keďže aj blikali pri pohybe, bolo jasné, že bez nich neodídeme. Korčule, rovnako ako všetko ostatné športové vybavenie, boli položené v byte tak, aby provokovali Miška k jazde. A skutočne ho veľmi lákali. Ako sme začínali?

Naše prvotné cvičisko bol ako vždy byt. Miško nemal problém s korčuľami samotnými. Nie každému dieťaťu totiž môže byť príjemné mať stlačenú nohu v niečom, čo mu bráni voľnému pohybu s ňou. Tu problém našťastie nebol. Manžel mi neustále opakoval: „Obúvaj mu ich zakaždým, keď bude chcieť. Nech iba na nich stojí, nech získa silu do nôh, stabilitu." A tak Miško skúšal na korčuliach najskôr len stáť, dvíhať nohy. Postupne sa osmeľoval a začal sa posúvať s našou oporou cez byt. Ukázali sme mu aj video korčuliara, aby videl, čo má robiť s nohami. Po viacerých takýchto domácich tréningoch sa začal odrážať a presúvať medzi izbami, cez chodbu a získaval istotu. Nikdy to nesmel robiť bez dozoru. Prišla zima, a tak sme vyskúšali ísť na ľad. Mal 29 mesiacov a po pár tréningoch na ľade sa postupne zlepšoval. Ani ľadové korčule neboli pre neho problém. Vydržal v nich dookola korčuľovať na ľadovej ploche aj 1,5 hodiny. Jeho najväčšou motiváciou bol príchod rolby na záver korčuľovania. Už sme mali aj my dosť tej zimy a neveriacky sme krútili hlavou, ako to vôbec môže vydržať.

Ľudia nám vraveli, že je to na také dieťa priskoro, že nemá na to uspôsobené nôžky atď. Áno, pre dieťa, ktorého rodičia si len tak zo dňa na deň povedia, že idú vyskúšať korčuľovanie a dovtedy s ním nič nerobili, verím, že to pre dieťa nie je zábava a ani to nemôže zvládnuť. Miško a deti, ktoré sú dennodenne späté od rána do večera trénovaním a športovými aktivitami, majú podstatne inak vyvinuté svalstvo, o čom svedčí aj to, že sa vôbec dokáže udržať na korčuliach, či lyžiach, o dĺžke trvania aktivity ani nehovorím. Ako náhle sa po zime oteplilo, nevedeli sme sa dočkať, kedy budeme môcť vyskúšať kolieskové korčule vonku. Našli sme ihrisko s asfaltovým povrchom a tu sme trénovali na veľkej ploche. Mamina sa naučila konečne korčuľovať, popri Miškovi. Veľmi nás spoločné aktivity spájajú.

Ku samotnému korčuľovaniu sme pridali už aj jazdu s hokejkou pomedzi kužele. Pri všetkom, čo Miška učíme musíme mať v zálohe motivačné prvky. Miškovým najväčším motivátorom sú nejakí pozorovatelia. V čase, keď má slabú chvíľu využijeme chváliacich okoloidúcich, ktorí svojím omnoho starším deťom ukazujú ako ten malý chlapček už vie korčuľovať. Vtedy prichádza na rad príbeh. „Tatino povedz mi príbeh o dievčatku." A tatino rozpráva ako sa dievčatko pýta maminy, prečo ten chlapček tak dobre korčuľuje a na Miška to pôsobí ako knoflík na ovládanie hlasitosti, no on pridáva rýchlosť pri počúvaní príbehu. Asi si to predstavuje, ako ukazuje dievčatku svoju rýchlu jazdu. Keď mu dochádza plyn, tatino začne Miškovu obľúbenú frázu: „Vážení diváci! Teraz prichádza najlepší hokejista/cyklista/basketbalista sveta Miškooooo Hanuliak. Je to vyrovnaný súboj, ale čo to?! Miško sa dostáva do vedenia a prichádza prvý do cieľa..." Miško to naozaj prežíva. A už si to pýta sám... „Tatino, rozprávaj... Vážení diváci..."

Pripájam jeden úsmevný príbeh počas korčuľovania:
Tatino: Vážení diváci, a teraz prichádza najlepší hokejista...
Miško: Tatino? A kde budú sedieť diváci?
Tatino: Diváci budú sedieť v hľadisku a budú kričať, Miško do toho, Miško do toho...
Po chvíľke zamyslenia sa znova opýtal: „Tatino? A kde budú sedieť vážení?"

Keď trénujeme na školskom ihrisku, pripojíme ku korčuľovaniu pomedzi kužele autíčko na ovládanie. Inšpirovali sme sa videom, ktoré sme videli na seminári Kamevédy a je to naozaj náročné. Ale Miško dokáže takto za autíčkom korčuľovať aj 45min. A keď ho to už nebaví, vezmeme do ruky ovládač my a ešte ho s autíčkom ponaháňame po ihrisku. Miško korčuľuje pred autíčkom akoby ho naozaj malo prejsť. (Pre lepšiu predstavu...na kolieskových korčuliach zvládne asi 6km po Vodnom diele.)

Je veľmi dôležité pri akejkoľvek aktivite mať v zálohe motivácie všetkých druhov a hlavne hneď vidieť, kedy je už potrebné aktivitu zmeniť, aby ju ukončil v momente, kedy sa z nej ešte tešil.

Pavel Zacha: krásný příběh se spoustou inspirací

Chtěl bych členy klubu upozornit na některé zajímavosti z tohoto článku, které mě zaujaly, nebo jsem se s tím problémem také setkal v době, kdy jsem učil syna bruslit.

Ve dvou letech budete mít problém s tím, že když dáte dítě jen tak s bruslemi na led, nebude přesně vědět, co má dělat. Můj syn dokázal v tom věku bez pádu několikrát přejít na brusličkách s od mantinelu k mantinelů, dokonce se při tom maličkou sklouzl a ani jednou nespadl, ale nechápavě na mě pohlédl s otazníkem v očích: Jako, co mám dělat? A protože jsem odhadl, že bych mu to nedokázal vhodně podat a ještě není vhodná doba, brusle jsme zase sbalili do tašky a vrátili se k tomu až za několik měsíců, kdy se předtím naučil jezdit při držení za ruku na kolečkových bruslích. Pak už to šlo na ledě velice rychle, nějaké židle nebo jiné opory jsme nikdy nepoužili - čímž netvrdím, že je to špatně.
Jako zajímavý nápad považuji přání Mgr. Hanuliaka, aby manželka dávala synovi brusle na nohy kdykoliv o to projeví zájem, a aby je měl doma vystavené neustále na očích. To jsou důležité taktické prvky. Dítě devětkrát projde bez povšimnutí, ale podesáté projeví zájem a můžeme mu vyhovět. Když dáme brusle do skříně, nevytáhne je ani jednou, takže jakoby neexistovaly. Předkládat žádoucí podněty před oči, to je důležitá práce dobrého rodiče.
Podobně jako nápad ukázat dítěti bruslaře na videu, aby bylo jednodušší si představit, o jaký pohyb se jedná. Možná je účinnější předvádět bruslení dětem přímo na ledě naživo, aby to viděly z blízka, na přímo a ze všech úhlů pohledu. Ale mám pocit, že ještě před druhým rokem nebude 99 dětí ze sta schopno něco takového kvalitně zpracovat a aplikovat. Možná ani jedno ze sta. Ale určitě s tím lze začít a čekat, až dítě tuto návnadu sebere.
Použitelný je také postup tatínka z Letňan, který mi dříve napsal, že už v prvním roce věku svého syna vozil na bruslení třeba jen na deset minut, pouze s ním bruslil a držel ho rukama, chvílemi mu položil nožky s bruslemi na led (samozřejmě ho nadlehčoval) a spokojil se s tím, že klučina nasávat atmosféru, onen specifický pohyb na ledě a že mu to dost pomohlo. Později se z něj prý stal vynikající bruslař. Tady jde o ochotu rodičů se doma obléknout, sbalit věci, dopravit se k ledové ploše, tam si obout brusle a kvůli oněm deseti minutám to všechno podstoupit. Ale také jsem se synem začínal se čtvrthodinou na ledě, je to pro dítě ta nejvhodnější cesta. Žádná hodina na úvod. To je na malé děcko strašně moc. Jen pár minut a když ho začnou bolet nohy nebo se projeví první náznak únavy, rychle pryč, aby nedošlo na bolestivé nebo nepříjemné zážitky a příště se zase těšilo na led.
MOTIVACE. Někdy bychom nevěřili, co malé děti může fascinovat. I taková rolba je něco, co dokáže silně zaujmout a dokonce lze příjezd rolby vždy po hodině využít jako motivaci k tréninku nebo odměnu za odvedený trénink.
Na názory okolí, expertů nebo trenérů, kteří neznají celkovou spirálu vývoje dítěte odpočátku, nemusíte brát ohledy. Poučky ohledně věku a přiměřenosti tréninku, kdy hlasatelé těchto mouder vycházejí ze zkušeností s dětmi, které nejsou vedeny ke sportu a nejraději nedělají nic, nemusíme brát vážně, protože tyto děti jsou v úplně jiném stavu a na nesrovnatelně nižší kondiční, balanční nebo koordinační úrovní. Milující rodič by měl být tím jediným expertem, který dokáže přiměřenost čehokoliv s dítětem v předškolním věku odhadnout, protože se o něj stará, zná jeho specifika a dosaženou úroveň rozvoje a proto jen on může rozhodnout, co zvládne a co už je moc. Poučky ani moudra z knížek v tomto případě použít nelze, protože jsou často zastaralé, obecné a mezi dětmi v útlém věku jsou díky aplikaci rozdílného způsoby výchovy někdy až neuvěřitelné rozdíly.
Diváci jako motivační prvek mohou být využiti u dítěte, které to takto cítí a nabuzuje ho to k vyššímu úsilí. Pokud má tendenci se v takové chvíli víc snažit, předvádět svoje nejlepší prvky a zvyšuje intenzitu cvičení, je to perfektní. V případě mého syna jsme naopak preferovali nejprve samotu a nerušené soustředění se na procvičované prvky, vyhovovalo nám, že nás nikdo nerušil a byl klid na důležitou práci. Prostě, každé dítě je jiné a je třeba ho objevovat, respektovat a využívat ty prvky, které v jeho případě nejlépe fungují.
U dětí si vytvoříme nejlepší individuální trénink tak, že procvičujeme jednotlivé prvky a dovednosti jen v krátkých několikaminutových blocích. Po rozbruslení může následovat bruslařská abeceda, potom práce s hokejkou, ale protože od toho brzy bolí ruce a záda, zase rychle přejdeme třeba ke hře na honěnou, na bruslení spojené s kopáním do balónu nebo malým fotbálkem na bruslích a pak následuje nácvik přešlapování s pukem i bez puku, dopředu i dozadu, s přihrávkami ve dvojici s jedním nebo dvěma puky podle vyspělosti dítěte, tohle můžeme vystřídat jízdou na několik dlouhých bazénů (objedí kluziště kolem celého mantinelu), pak hra na malém prostoru, atd. Když je trénink různorodý a cvičení se mění, můžeme se vícekrát vrátit k dovednosti, kterou chceme prioritně zlepšit, trénink pak může být delší a únava dítěte, okamžitá i celková, je menší.
Vyprávění oblíbených příběhů, které dítě motivuje k většímu úsilí, vyprávění, které ho baví, je skvělou výchovnou akcí pana Hanuliaka. Je to namáhavé, ale funguje to a my se přece musíme snažit provádět všechno tak, aby se dítě zlepšovalo, aby ho to bavilo a prožívalo trénink jako hru. Potom rodič funguje jako jeho sparing v ideálně navozené situaci. Před léty jsem měl podobně dobrou zkušenost s nápodobou komentování děje na našem tréninku jako to dělají televizní komentátoři, čímž dítě prožívá svůj vlastní příběh, učí se snít, bez toho se nezrodí velké plány a cíle do budoucna, pomáhá to zvednout kvalitu i kvantitu tréninku. Je dobré být v takovém případě osamoceni, abyste nedělali divadlo ostatním. Ale můžete je i ignorovat, pokud jim to nevadí, protože vaše dítě je to nejdůležitější, vše ostatní je podružné.
Využít auto na dálkové ovládání - ovládané rodičem, jako pronásledovatele, to je další z možností jak efektivně využít tuto techniku v tréninku malého dítěte. Minule jsem popisoval využítí autíčka na procvičování hlubší koordinace, jak nám to poskytl na své nahrávce pan Janáček, kdy dítě bruslí a ještě musí ovládat autíčko a pronásledovat ho. Další variantu podobného tréninku si vytvoříme tak, že rodič ovládá autíčko a dítě auto co nejtěsněji pronásleduje (je třeba přizpůsobit rychlost jízdy auta možnostem malého bruslaře). V tomto momentě procvičujeme rychlost reakčních schopností, protože malý hokejista dopředu neví, jak budeme manévrovat a musí pozorně auto sledovat a pak reagovat na změny směru. To jsou nesmírně důležité dovednosti a jejich časný rozvoj, protože většina sportů je založena na schopnosti přesného vizuálního pozorování, analýzy tohoto pozorování s využitím získaných zkušeností a následná rychlá a přesná reakce. Když budeme tyto prvky střídat, sestavíme si velmi zajímavý trénink a vaše dítě bude doslova k neutahání (náhradní baterie s sebou). Může se jednat o nejoblíbenější tréninky, které ještě prohloubí lásku k tomuto druhu pohybu a k tomuto sportu.