Jak jsem viděl Miška Hanuliaka na filmovém festivalu

V mnohém mi připomínal Pavla, když byl v jeho věku. Miško je vychovaný, umí vystupovat, nedělá potíže a nezlobí jako většina dětí v jeho věku. Nezaměstnává neustále své rodiče nesmyslnými požadavky, neobtěžuje okolí. Jeví se mentálně silný, plný energie a života.

Nejprve jsme se v Karlových Varech setkali na slavnostním zahájení festivalu, po kterém následovala premiéra filmu Zátopek. Film začínal v osm večer, Miško je zvyklý chodit brzy spát. Měl za sebou dlouhou cestu, navíc se večer nenajedl, jak byl zvyklý, takže měl docela hlad. Ale nedal to na sobě znát, statečně vydržel až do konce, stále s úsměvem na tváři zvědavě sledoval dění kolem.

Film o sobě má rád, chtěl být na každém promítání  po sobotní premiéře, užíval si svoji roli. Uvědomil jsem si, že na jednu zajímavou profesi, na tu hereckou, má vedle té sportovní už velice slušně zaděláno. Umí cizí jazyky, dovede vystupovat před kamerou i mimo ni, to není málo čerstvě po sedmých narozeninách.

Paní režisérka Erika Hníková v jednom rozhovoru  uvedla, že si přála natočit do filmu scénu, kdy je Miško nemocný a rodiče se o něj starají, ale to se jí nepodařilo, protože Miško prostě nemocný vůbec nebyl.  Ano, tak to je. Děti vychovávané odmala k množství pohybu na slunci, větru a dešti nebývají nemocné, nepláčou, jsou silné a odolné.

O to víc mě iritovaly některé dotazy od diváků, zda je Miško kontrolovaný školním psychologem,  co na něj říká pediatr a další odborníci z oblasti medicíny. Pan Hanuliak uctivě odpovídal, ale přiznám  se, že to ve mě vřelo. Proč by měl být pod kontrolou někdo, kdo evidentně nemá žádné potíže. Jakoby děti odložené v útlém věku do školky s rozvrácenou psychikou a imunitním systémem představovaly vzor správné péče a výchovy, a děti Kamevédy, které mají štěstí na pestré a bohaté mládí, potřebovaly zvláštní kontrolu  a pozornost odborníků. Dokonce v diskusích zazněly i ojedinělé názory, že by na rodiče mělo být podáno trestní oznámení pro týrání dětí.

Toto vše, mnoho emocí, film Každá minuta života, spustil mezi lidmi, ale to se ostatně dalo čekat. Byl to vlastně i hlavní záměr tvůrců filmu, vyvolat diskusi na témata výchovy, protože je stále víc patrné, že vývoj západní civilizace se ocitá v jakési hluboké krizi, ze které je třeba opět najít cestu. Jsme prozatím s Kamevédou v obrovské menšině a ta šílená degradace dětí, která je nejen díky pandemii vidět všude kolem, je stále brána jako standard. Jako to "správné".

Musím ale popravdě napsat, že zájem o Kamevédu, o knihy a rozhovory, se skokově a násobně zvýšil, a to je zřejmě z našeho pohledu a pro celkový rozvoj Kamevédy mnohem důležitější.

Pavel Zacha