Jak probíhal křest II. dílu Kamevédy - Strategie úspěšné výchovy?

Byl to neuvěřitelný veletoč.
Asi před čtrnácti dny přišli nezávisle na sobě dva přátelé z našeho hnutí a spolku Kamevéda s dotazem, zda neuvažuji o oficiálním křtu knihy. Předtím mi to vůbec nepřišlo na mysl, první knihu jsem nekřtil. Ale oba se nabídli, že vše zařídí a zorganizují, třetí sehnal kvalitní, klidné a velice vhodné prostory na hezkém místě v centru Prahy. Byl vybrán ideální termín akce, zavolal jsem Pavlovi do Newarku, jestli by se zúčastnil, protože jeho účast na křtu se nám jevila z pohledu médií jako základ všeho. Přikývl, že do Prahy rád pojede. Požádal jsem o moderování křtu šéfredaktora ProHockeye Petra Novotného a také ten se tohoto úkolu ochotně zhostil. Byl jsem rád, protože on byl člověkem, který mi zvlášť při vydání první knihy byl největším a nezištným rádcem, se spoustou věcí pomohl, korigoval texty. Bez něj bych to býval asi nezvládl. I jeho postoje Kamevéda ovlivnila při korekci pojetí výchovy vlastních dětí. Asi bych nenašel nikoho povolanějšího. Začal jsem se na to opravdu těšit.

Začali jsme s přípravami a vše běželo podle plánu. Až do této neděle, kdy mě dva dny před termínem skosily nepříjemné zažívací problémy. To byl pech. Dva roky kolem mě všichni podléhali epidemiím a nemocem, já se pokoušel o dosažení nějakého vyššího stupně imunity, o čemž se zmiňuji v knize, vše skutečně skvěle fungovalo. A najednou tohle v nejméně vhodnou dobu. V pondělí jsem se obával, že do Prahy nebudu schopen odjet, to byl docela stres. Potíže ale ustaly v úterý odpoledne stejně rychle, jako přišly.

Záhy se objevil větší problém. Pavel si naplánoval velice kvalitní trénink na ledě na středu dopoledne a prohlásil, že by tedy rozhodně dal raději přednost tomu tréninku než křtu knihy, který mu z pohledu přípravy na novou sezónu nic nedá. To byl průšvih. Celý život jsem mu tvrdil a také sám praktikoval, že hokej, sport, trénink nebo zápas... je vždy absolutně na prvním místě. Až potom zakázky, rodinné oslavy, dokonce i škola, nebo média... Ale tohle bylo poprvé, kdy jsem ze skalního dodržování tohoto pravidla neměl až tak velkou radost.

Dokonce jsem se v úterý večer s ostatními spolupořadateli akce rozhodoval, zda by nebylo lepší vše zrušit a raději zaplatit ztrátové výdaje za služby, které už nešlo odvolat. Deset minut bylo vše na hraně. Kluci obvolávali novináře, aby zjistili jejich postoje. Trochu nás povzbudilo, že redaktoři přislíbili účast i přes Pavlovu nepřítomnost. Rozhodli jsme se všechny o tom informovat a akci uskutečnit, i když by třeba účast nebyla valná.

Ráno na místě jsem už půl hodiny předem byl moc rád, že jsme se tak rozhodli. Sál se začal plnit sponzory, redaktory předních deníků, lidmi od filmu, dokonce se jako velká voda přiřítil početný televizní štáb, jehož přihlášení účasti nám jaksi uniklo. Začali jsme přesně na čas. Nejprve představil své setkání s Kamevédou Petr Novotný.

Zaujala mě a současně pobavila ta pasáž, kdy popisoval:
"...Jméno Pavel Zacha jsem poprvé slyšel z úst Slavomíra Lenera asi před sedmi nebo osmi roky. Tehdy jsem neměl ani tušení o nikom takovém. Pan Lener hovořil o tom, že chystají změny, které posunou rychle Česko opět mezi hokejovou elitu, ale že se bohužel vyskytují i jedinci, podivíni - no on ve skutečnosti použit horší slovo - kteří ničemu nerozumí, ostatní jen matou a jsou schopni některé rodiče dezorientovat. Prý mu připadá naprosto nesmyslné, abychom utratili za malého kluka a jeho hokej dva miliony korun. Že tudy tedy cesta určitě nevede..."

(musel jsem se tomu pousmát, vždyť čas od té doby dost výmluvně ukázal, kdo jak čemu rozumí a kam která cesta vede).
Pan Novotný pokračoval, že "z neznalosti tehdy do úvodníku ProHockeye skutečně napsal cosi nelichotivého na moji adresu v přesvědčení, že nazývá věci pravými jmény.

Potom, za nějaký čas, došlo k naší první vzájemné schůzce. Plánovali jsme půl hodinky, schůzka trvala více než čtyři hodiny. Tehdy jsem zjistil, že všechno je úplně jinak. Ta schůzka zasela do mé hlavy spousty pochybností o mých představách o výchově vlastních dětí. Z původního odpůrce jsem se stal člověkem, který Kamevédu začal uznávat a podporovat..."

Potom jsem hovořil já o své druhé knížce, když se z ničeho nic za zády všech hostů ozval výstřel rezonující celou restaurací. Vystresovaní vlnou teroristických útoků všichni na vteřinu doslova zkameněli a otočili se tím směrem. Na pultu explodovala láhev sektu připravená ke křtu knihy. Všichni jsme se s ulehčením rozesmáli - já se slovy, že je to asi signál z hora, abych už přestal mluvit a ujal se křtu, což jsme také společně vzápětí učinili.

Byl jsem opravdu šťastný, že po těch všech strastech se křest knihy takhle vydařil. Cestou domů z Prahy mi ostatní postupně volali a sdělovali, kde všude se reportáž už objevila. Nejprve Víťa, že je momentálně na titulní straně na iDNES, což mě šokovalo. Potom následovaly další podobné zprávy. Večer jsem ji dokonce shlédl v hlavních zprávách na televizi Barandov. To byly věci představující bonus navíc. Bylo to jako ve sportu. V zápasech jsou okamžiky, kdy se vše láme a kdy je linie mezi vítězstvím a prohrou hrozně tenká.