Šampionem podle plánu

Rozsah článku: 2 strany A4

Vyšel další článek o Kamevédě v sobotní příloze deníku Právo od Markéty Mitrofanovové, která se této problematice v jiném článku stejného magazínu věnovala už před dvěma roky. Tentokrát se jednalo o Pavla Zachu, prvního absolventa Kamevédy a k němu si vybrala rodinu, která se před necelými třemi roky vydala podobným směrem. Velice milou a sympatickou rodinu Janáčkovou z Oudolně na Havlíčkobrodsku.

Oba rodiče Janáčkovi jsou neuvěřitelně pozitivní a zjevně táhnou při výchově za jeden provaz. Pro děti mají cit, současně projevují vynalézavost a jejich výchova má opravdu grády a tah na bránu. Letos na jaře jsme s jejich synem Mikulášem natáčeli nějaké filmové záběry v tělocvičně a potom na jihlavském zimním stadionu. Zaplatili jsme si na hodinu led v tréninkové hale. Miki tam jezdil jen tak na bruslích, ale nejraději na odstrkovadle. Rozjel se na bruslích a pak se začal motat kolem své osy. Dováděl na ledě a bavil se, ledaři na to koukali doslova s otevřenou pusou. Svěřili se, že ještě nikdy nic podobného neviděli. Mikimu ještě v té době nebyly ani tři roky. Podle mého názoru je hodně vepředu a jednou o něm ještě uslyšíme. Má výborné vedení od svých rodičů, pohodové rodinné zázemí, klid na svůj rozvoj. Ale něco mi říká, že tam dřímá veliký potenciál a jednoho dne se určitě projeví.

To co mě trochu nadzvedlo v tom článku byly názory lékaře Miloše Barny, který se zabývá rehabilitací. Já mu přesně rozumím, co chtěl sdělit, ale v tom článku to vyznělo dost nešťastně. Podle jeho názoru může mít předčasný trénink negativní vliv na zdraví. To je věc, která může vyjadřovat realitu, ale jen v případě necitlivých rodičů. Uvedu příklad. Podle mnohých jsem dítě odmala přetěžoval, udělali si rychlý úsudek na základě povrchních a neúplných informací o počtech tréninků a zápasů, které si ostatní rodiče nedokázali představit. Ale zeptám se rodičů i odborníků na jednu zásadní věc. Co je zhoubnější?

Když jako otec vezmu sám svoje dítě na led a učím ho bruslit, a po sedmnácti minutách zjistím, že už vyčerpalo všechny síly, tak trénink okamžitě ukončím a jdeme domů (dítěti jsou v té době tři roky).
Když má dítě pět roků, přivedu ho na trénink přípravky, ono se po deseti minutách neudrží na nohách, ale já ho tam nechám až do konce, protože přece trénink trvá šedesát minut...

Tohle je častý jev. Skoro jsem neviděl rodiče, který by své dítě vzal pryč z tréninku i v situaci, kdy už mu nemůže nic pozitivního dát a dítě se jen trápí. Nohy vyvrácené, nešťastný výraz, ale rodiče čekají na konec tréninku. A ti samí rodiče mi potom často tvrdili, že něco přeháním.

Jenomže správný otec s pedagogickým citem vezme kluka třeba na deset minut na led, nechá ho zvykat si a jakmile už ho to bolí a trápí se, hned činnost ukončí, protože v ten moment už se neučí nic pozitivního, neprobíhá myelinizace mozku - v ten moment je to jedna velká negace. Je přece možné dělat tisíc jiných věcí a nelpět na časové dávce, která je někdy dlouhá i pro dospělého jedince.

Syna jsem učil bruslit tak, že jsme šli na led dopoledne, a jakmile jsem viděl, že už to stačí, okamžitě jsme končili a jeli domů. Z obýváku na led nám to autem trvalo asi 4 minuty, tak to nebyl žádný problém. Občas jsme zajeli na led ještě brzy po obědě, a potom na organizovaný trénink odpoledne.

Pamatuji se, že první náš samostatný trénink trval 17 minut, pak jsme to postupně prodlužovali. A nakonec jsme pracovali kolem hodiny a půl dopoledne každý den. Rozbruslení, bruslařská abeceda, nahrávky při jízdě vpřed i vzad, nácvik blafáků a střelby, bogny kolem kuželů, střelba ze všech pozic a závěrečná kolečka. Odpolední kolektivní tréninky přípravky byly i tak velice oblíbené, ve čtyřech letech zvládl i dva po sobě ve zjevně výborné kondici. Ten názor, že někdo s lepším poměrem svalových vláken a vyšší inteligencí může začít klidně o čtyři roky později a dosáhne vyšší úrovně považuji za naprosto zavádějící. Já opravdu nevím, kdo panu doktorovi doporučuje cílenou sportovní činnost až po desátém roce věku. S těmito a podobnými názory se ve sportu dopředu určitě nedostaneme. Pan Barna uvádí příklad Václava Nedorosta, což bych si dovolil uvést na pravou míru. Jedná se o skvělého hokejistu opravdu okouzleného Kamevédou. Před čtyřmi roky jsme spolu několikrát seděli u kávy a diskutovali, měl sto chutí pověsit svoji hokejovou kariéru na hřebík a věnovat se svým dětem v duchu Kamevédy. Jeho problémy pohybového aparátu mají asi rodový - tedy genetický základ. Už v té době měl více jak čtyřicet vážných zranění. Ta ho provázela celou kariéru. Používat tohle měřítko za příklad se mi opět jeví jako zavádějící v těch intencích, jak bylo použito:

"Jágr dělal bez problémů denně skoro tisíc dřepů s výskokem s činkou, ale když ho chtěl napodobit hokejista Nedorost, odrovnal si klouby"... uvádí pan Barna. Jenomže to opět úplně nevystihuje podstatu, protože Václav Nedorost měl ty klouby odrovnané jaksi odjakživa, byl si toho vědom a měl logicky zájem řešit u dětí výživu a suplementaci stravy, aby jeho synové už pokud možno tyto problémy neměli. Hledat příčinu jeho problémů ve srovnání s Jágrem a jeho metodami považuji za účelovou konstrukci.

Snažím se předcházet těmto opakujícím se tvrzením a hledám oporu i mezi odborníky z oblasti medicíny, kteří často dokážou uvést věci na pravou míru. Věci se dnes mají tak, že jeden pediatr bude časnou pohybovou aktivitu div ne zakazovat, druhý v ní bude rodiče podporovat. Nemají v tom dnes jasno ani lékaři, ale já se opírám o svoje zkušenosti, zkušenosti dalších rodičů a lékaře, kteří tuto věc vidí ve stejném světle. Věřím, že naše další práce na webu www.kameveda.com, kdy dáme prostor vyjádřit se mnoha zkušeným odborníkům, tyto mylné názory postupně zcela vyvrátí.

Šampiónem podle plánu rodičů - článek na novinky.cz

Zde z tištěné verze:

oříznuté