Přístup k pohybovému rozvoji dětí v Česku, na Slovensku a ve Finsku

Finsko je momentálně na vzestupu. Vidíme to v oblasti mládežnického hokeje. Země se srovnatelným počtem obyvatel jako Slovensko a polovičním oproti Česku nás brutálně zastiňuje právě v rozvoji sportovního talentu.

Je to také z důvodu, že uvedli do praxe nesrovnatelně lepší a logičtější systém. A také proto, že odpovědní lidé se nestarají o způsob, jak systém využít ve svůj prospěch, ale dělají v prvé řadě kroky, které slouží rozvoji dětí a sportu obecně. A činí tak s rozmyslem.

Pan Pasmik má výbornou pozici pro srovnání, protože vyrostl na Slovensku, kam dojíždí za rodiči a příbuznými, ale trvale dlouhodobě žije ve Finsku. Oženil se tam a vychovává svoji dceru v Helsinkách. Snaží se ji vést ke sportu a přináší už několik roků zajímavé poznatky týkající se nových trendů ve výchově nejen z Finska.

Pane Pasmyku, jaký rozdíl v podmínkách pro rozvoj dětí na Slovensku a ve Finsku upoutá rodiče hned na první pohled?
Rozdíl je právě v těch dětských hřištích před domy a ve školkách. Ve Finsku je naprosto běžné a samozřejmé něco, co jsem na Slovensku ani v České republice prozatím nikde nezaznamenal. Školky tady mají otevřené svoje hřiště nonstop pro veřejnost. Když jdete s děckem na procházku a míjíte školku, můžete tam kdykoliv zajít. Je to velké plus už jenom v tom smyslu, že každé dětské hřiště je trochu jiné, jsou tam jiné prvky, barvy a sestavy nářadí, takže zde získáváte nový impuls. Je to stále nové prostředí, které dítě touží poznávat a zvládat.

Ono se to možná nezdá, ale jedna dvě opravdu dobré a zajímavé prolézačky dají dítěti v předškolním věku strašně moc (moje dcera bude mít tento týden dva roky a vidím na ní, jak jí to baví a jak rychle se pohybově rozvíjí, na těchto prolézačkách jsme minimálně dvakrát denně a děláme i hodně jiných věcí). Uvědomil jsem si to nedávno v jednom velkém zábavném parku pro děti, kterých je tady opravdu hodně. Ten park byl určen pro děti od čtyř let, ale než jsem si stihl přečíst tu informační ceduli, dcera mezi tím už stihla vyběhnout nahoru na velký komplex prolézaček a celé to přešla bez mojí pomoci.

Se Slovenskem je to asi nesrovnatelný svět, že?
Na Slovensku dětské hřiště chybí, je jich málo a i proto tam děti nemají pohyb a jejich vývoj se opožďuje. Když se to zanedbá, potom už se to nedožene. Nevidí kolem sebe žádné stimuly k jakémukoliv pohybu. Dítě reaguje spontánně. Uvidí hezkou barevnou prolézačku, vykřikne radostí a už utíká tím směrem. Nemusíte ho k ničemu nutit, jen dohlížet, aby nepřecenilo svoje síly a případně mu podat ruku.

Když je dítě silné a ovládá dobře svoje tělo ve dvou třech letech, potom ho to popohání dál. A když vidí, jak někdo hraje tenis, chce po rodičích raketu, vidí hokejisty, požaduje brusle, vidí lidi na běžkách, chce se učit běhat na lyžích. Dítě musí mít vzory a ve Finsku ty vzory jsou, protože lidi tady opravdu hodně a prakticky denně sportují.

Ten životní styl a spolu s ním i výchova je tady v centru Evropy o dost jiná?
Nedávno jsem byl na dovolené s dcerkou na Slovensku sám bez manželky. Systém otcovské dovolené ve Finsku je založený na požadavku, aby během ní otec trávil všechen čas s dítětem sám a aby žena po tu dobu vykonávala jinou činnost, odpočala si. Na Slovensku jsem se ale opět přesvědčil, že děti jsou tam oproti malým Finům pohybově dost pozadu. Není se co divit, když hřiště nejsou nebo jsou zamčená!

Někteří rodiče, ti nejaktivnější, maximálně tak sedí s dětmi v písku, to je celá jejich aktivita. Nikdo děti nic neučí ani je v ničem nerozvíjí. Mám dojem, že kniha Kamevéda by měla být dostupná v každé poradně pro budoucí maminky.

S podobným tvrzení se i v Česku setkávám stále častěji. Děti rychle pohybově degenerují a lidé si to postupně přece jen začínají uvědomovat, protože výsledky srovnávacích studií a snížená kvalita života stále většího procenta populace na to poukazuje. Někteří starší lidé tvrdí, že jednou z příčin je opravdu malá dostupnost, nebo vlastně nedostupnost hřišť. Je jich málo a pokud jsou, jsou zamčená. Dříve sloužil za hřiště obyčejný hliněný plácek, kde bylo plno dětí.Nic nebylo oplocené a zamčené. Dnes se investuje do tartanových oválů, umělé trávy, ale velká část těchto zařízení je nepřístupná pro děti a rodiče. Když tam jdete odpoledne nebo o víkendu, nikde ani noha. A tak miliónové projekty neslouží nikomu. Zanedlouho uplyne jejich životnost a bude třeba vše udělat znovu. Bude třeba dalších miliónů z dotací, ale děti se tam dostanou jen s organizovaným sportem. To je velká systémová chyba, kterou u nás nikdo neřeší.

Příčinu vidím v nedotažení většiny projektů. Například tady ve Velkém Meziříčí se postavil tartanový ovál a fotbalové hřiště s umělou trávou třetí generace, k tomu dvě malá hřiště na basket a fotbal s jiným druhem umělé trávy. Nejprve bylo vše přístupné, ale pak tam mladí chodili večer popíjet a dělat nepořádek, takže bylo rozhodnuto vše uzamknout. Nebylo totiž pár korun na správce, který by na provoz alespoň občas dohlédl. Aréal stál miliony, ale pamatováno na pár tisíc pro správce nebylo.

Je to velká škoda, protože lidi u nás skoro už vůbec nesportují. To procento trvale aktivních lidí oproti Finsku je opravdu nízké. Zamčená sportoviště tento stav jen zhoršují.

Článek z 9. srpna 2016