Těžká volba rodičů vůči obecnému školnímu vzdělávání

V dnešním článku se opět budeme věnovat českému vzdělávacímu systému, tentokrát z praktické stránky. Vzdělávací systém je moloch, který ze dne na den nezměníme. A než změníme, naše děti již budou nejspíš mít své vlastní děti, možná i vnoučata. Něco však přece můžeme udělat hned. V další části textu najdete zamyšlení o nejednoduché pozici rodičů při výběru školy a způsobu vzdělávání dítěte a také inspirace a nápady na doplňující aktivity ke vzdělání.

Jako úvod k článku jsem si vybral příspěvek Elišky Beranové, studentky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, která se zúčastnila setkání s žáky finské školy a odnesla si odsud mnoho zajímavých podnětů a poznatků.

Sedím v tělocvičně obklopená přibližně padesáti dětmi ve věku od sedmi do dvanácti let. Nacházíme se ve venkovské základní škole uprostřed východního Finska. Společně s dobrovolníky z Německa, Mexika a Nizozemska a uprchlíky z Afghánistánu a Sýrie jsme dětem přišli vyprávět o zemích, ze kterých pocházíme. Zároveň bychom se rádi dozvěděli co nejvíce o finském vzdělávacím systému, který bývá odbornou veřejností označován za jeden z nejlepších na světě.

V tělocvičně vládne soustředěný klid. Žádná učitelka nemá potřebu děti okřikovat. Přestože Afghánci a Syřané dávno umí plynně konverzovat finsky, musí kvůli mně a dalším evropským dobrovolníkům probíhat rozhovor v angličtině. Nikomu to ale nevadí. Děti jsou rády, že si mohou cizí jazyk procvičit. Vedle mnohých z nich si zahanbeně uvědomuji, že mají lepší přízvuk než já. A to ještě nemají hotovou ani základku. "Jsme jen chudá vesnická škola," omlouvá se na úvod paní ředitelka. "můžeme brát děti na výlety jen dvakrát měsíčně."
Vzpomínám na naše školní výlety, které probíhaly jedenkrát za rok a jejichž vrcholem bylo alkoholové delirium studentů i učitelů. Fascinující.

"Nejdůležitější je pro nás rovnost," vysvětluje paní učitelka. "Kde neexistuje rovnost, neexistuje demokracie. Proto se plně věnujeme každému žákovi. Kdo se učí rychleji, může jít dřív domů. A komu to nejde, má hodiny navíc, dokud si danou látku neosvojí. Důležitý je pro nás také individuální přístup. Snažíme se zjistit, co každého baví, a v tom ho maximálně podporujeme. Chceme, aby děti ze školy odcházely jako sebevědomí lidé, kteří vědí, co od života chtějí a jak toho dosáhnou."

Při prohlídce školy nabývám dojmu, že je pro individuální rozvoj dětí skutečně ideální. Najdete zde vše od kuchyně, kterou by mohl kdejaký český šéfkuchař závidět, přes umělecký ateliér plný barevných obrazů, zkušebnu s elektrickými kytarami, bicí soupravou a piánem, až po biologické exponáty zvířat a rostlin. Stěny na chodbách zdobí vize dětí pro rok 2030, jako například konec chudoby, udržitelná doprava nebo zbavení se závislosti na fosilních palivech.

Když se dětí ptám, čím chtějí být, až budou velké, odpovídají mnohé, že učiteli. Povolání učitele je ve Finsku považováno za prestižní, podobně jako v České republice povolání lékaře nebo právníka. Na pedagogickou fakultu se dostanou jen ti nejlepší z nejlepších a na cestě ke svému vysněnému povolání musí absolvovat pět let náročného studia. Učitelské platy sice nepatří mezi nejvyšší v zemi, ale přesto jsou svým příjemcům schopny zajistit potřebnou životní úroveň a stabilitu.

Většina mých učitelů ze základní i ze střední školy byli deprimovaní ztroskotanci, kteří ve mně v nejlepším případě vzbuzovali soucit, rozhodně však ne obdiv. Dokud bude české školství nastaveno tak, že je učitel placen hůř než prodavač v supermarketu a že studium pedagogické fakulty patří až k nejzazším možnostem těch, kteří se jinam nedostali, nic jiného ani očekávat nemůžeme.

Často mě vidina dalšího zabitého dopoledne ve škole děsila natolik, že jsem radši zůstala doma a četla si knihy o věcech, které zajímaly mě samotnou. Troufám si říct, že tyto záškolácké chvilky mě naučily mnohem víc než celý regiment podivných autoritativních učitelů zkoušejících nás z mnohdy nesmyslných a z kontextu vytržených pouček.

Jak je možné, že to národ Jana Ámose Komenského takhle pokazil? Vraťme České republice školy, kam budou děti chodit rády. Buďme jako Finsko. Například.

Tolik velice aktuální názor české studentky. Není vůbec osamocený, podobná zjištění a zkušenosti získané ve světě bychom mohli řadit pod sebe do nekonečných sloupců. Nyní se společně zamysleme nad tímto poselstvím.

Proč a jak tyto názory vznikají?

Podobně kritické postoje zaujímají jedinci, kteří prošli naším vzdělávacím systémem, aniž by si v této první fázi jasně uvědomovali, že je tak špatný, ani v čem konkrétně je špatný. Potom ale stačí, aby vycestovali na nějaký čas do zahraničí, seznámili se s jiným přístupem ke vzdělání a s jinou metodikou i kulturou výuky, a rázem mají plnou hlavu otázek a pochybností. Dokážou je analyzovat a brzy docházejí k jasným závěrům, k mnohdy až zdrcující kritice. A je úplně jedno, zda tématem těchto zamyšlení bude naše školství, mládežnický lední hokej, politická kultura nebo nedostatky v rozdělování státních i evropských dotací. Shodně dochází k nezvratnému zjištění, že jsme to pěkně zpackali. Současně logicky dochází až do stavu, kdy mají sklon k pohrdání těmi, kteří u nás v těchto systémech fungují nebo je dokonce řídí. A tento despekt a nedůvěra se následně obrací proti všemu tady doma. Takže primární snahou našeho mládí je za každou cenu vycestovat do zahraničí a pokud možno tam zůstat. Dělí se vlastně pouze na ty, kdo to zvládnou zrealizovat, protože mají světu co nabídnout, a na ty méně šikovné či odvážné, kteří jsou nuceni zůstat doma.

Díky tomuto trendu budou ty nejtalentovanější děti "odplaveny" do ciziny a doma po nich zůstane jen prázdný prostor. Naše původní populace vinou snižování porodnosti vymírá, to je problém i mnoha vyspělých zemí. Odliv původní populace následně doplní imigranti, ale bez vazby k naší vlasti, její historii a tradicím. Takže je možné se domnívat, že jediným pozitivním řešením našich problémů je co nejdříve naše předpotopní systémy opravit a modernizovat.

Už v celé řadě předchozích článků jsem se zabýval příčinami.

Proč vlastně je u nás tak obtížné tyto nefunkční systémy opravit?

Systém je tvořen vždy lidmi. A dokud nezmění většina lidí svůj pohled na věc, své chování a smýšlení, není šance desítky let zažitý systém přenastavit – pravděpodobnost, že se na ta správná místa dostanou ty správné osoby z malého počtu je totiž nízká.

Také je častým jevem, že když už se někdo ke změnám odhodlá, vždy se najde spousta kritiků, kteří to vidí po svém (a obvykle naopak) nebo z politických důvodů stůj co stůj chtějí svého protivníka srazit. Pokud takový navrhovatel nemá hroší kůži a dále si nejde za svým, obvykle ho to srazí na kolena – takový příklad dalším nadšencům do změn moc nepřidá.

Další příčinou současného stavu je někdy také fakt, že lídři vládnoucí těmto systémům je neumí nebo nechtějí změnit, protože jim to přináší nějakou výhodu. Proto se velice často stává, že útočí na kritiky a snaží se je všemožně umlčet. Je to mnohem snadnější než změnit své chování. A protože mají silnou pozici, daří se jim kritiky odrážet a konzervovat se v systému dál a dál. Bohužel, ke škodě obyvatel této země a její lepší budoucnosti.

Co s tím tedy mohou rodiče udělat?

Výše popsané situace vytváří pro rodiče nekomfortní situaci, protože jsou nuceni zaujímat postoje k těmto problémům. Co mohou udělat?

Mohou kritické hlasy i volání po nápravě ignorovat.

Dát děti do školky, do školy, do hokeje či fotbalu, nechat je vystudovat a omezovat všechny jejich rebélie vůči tomu dění a stavu věcí, kterého jsou při tom svědky. Je to pohodlný postoj, protože je nenutí vstupovat do konfliktů, umožňuje jim to v klidu dělat svoji práci. Je to jednoznačné podřízení se existující situaci se vším tím dobrým i špatným, čím se v jejich dětech otiskuje a jakým směrem je vede. A tyto děti se nakonec ve své dospělosti opět zařadí tam, odkud vyšly, stanou se součástí a pokračovatelem tohoto systému bez zřetelné snahy jej změnit, protože se brzy naučí přivřít oči nad tím, co je špatné, a těžit z toho, co je pro ně příjemné.

Mohou se snažit omezit destruktivní efekt existujících výchovných systémů na své děti.

To je velice odpovědné a současně mimořádně obtížné řešení. Prakticky to znamená nedávat děti do školky a jen v omezené míře do školy. Případně poslat své děti do těch nejlepších soukromých škol a předškolních zařízení, kde se už nechali inspirovat novými trendy a kde je pro děti pobyt daleko příjemnější a přínosnější. V kroužcích využívat základny a možností, ale současně si velmi mnoho důležitého dělat sami. Je třeba dětem předávat kvantum znalostí, být s nimi stovky a tisíce hodin v přímém kontaktu, společně poznávat a vykládat jim tento svět. Chápat, že dnes nelze tuto důležitou výchovnou úlohu delegovat na nikoho jiného, protože to v první fázi života dítěte tak dobře nikdo jiný nemůže zvládnout. Umožnit jim srovnání, inspirovat děti k přemýšlení o svém budoucím životě a vytvářet u nich motivaci ke snaze dokázat maximum možného. Umožnit jim budovat potenciál, aby se jednou dokázaly prosadit nejen doma, ale i ve světě. Něčím, co ne jen trochu, ale opravdu umí. Protože pokud ve vyspělém světě umíte něco jen trochu, nestačí to. Abyste dneska zaujali, musíte být v něčem perfektní. Jen to v určitou chvíli umožní vašim dětem vylétnout do světa, který jim poskytne kvalitní platformu pro další rozvoj a opravdovou seberealizaci.

Mohou se pokusit eliminovat systém a bojovat s problémy.

Třetí postoj je nejnáročnější ze všech. Jeho podstatou je snaha vymanit své děti z vlivu špatných výchovných systémů, plně se jim sami věnovat, ale současně také s plnou silou a odhodláním bojovat proti současnému stavu. Je to úsilí orientující se na vyhledávání nejlepších cest rozvoje svých dětí a současně souboj s lidmi a zastaralými systémy okolo nás. Toto mohou dělat skutečně jen velice odhodlaní a silní jedinci, protože boj se systémem občas bývá nesmírně vysilující a zraňující. Pohnout s molochem zakořeněného systému vedeného často hloupými, zkaženými a arogantními jedinci, to vyžaduje vytrvalý a téměř nadlidský výkon. Výsledky nepřicházejí hned a často se nám zdá, že nejsou adekvátní vynaložené energii. Ale považujme to za nejlepší službu dětem (a vlastně i celé naší vlasti), kterou přece nemůžeme odevzdaně ponechat v rukou těch zkažených či neschopných. Naším cílem musí být snaha změnit naše prostředí společnými silami a naprosto nezištně do té míry, aby jednou už nebylo nezbytně nutné posílat naše nezletilé děti do ciziny za kvalitnějšími podmínkami a za lepším životem. Jednoho dne tady zase budou i ti nejlepší zůstávat. Ne proto, že by museli, ale protože chtějí. A možná bude toto naše nové prostředí lákat i ty nejlepší z jiných zemí. Ale od toho okamžiku nás dělí ještě mnoho dnů a hodně práce.
Na popsanou situaci mnoho rodičů už reaguje. Zakládají vlastní soukromé školky, soukromé školy, sportovní akademie, které se víc a víc osamostatňují a vyčleňují vůči hlavnímu proudu. Snaží se jít vlastní cestou. Cílem je vytvoření úplně jiné úrovně kvality výuky, která aspiruje na ty nejvyšší cíle vlastně i v mezinárodním měřítku. To je smysluplná cesta, protože tyto aktivity přivádějí veřejné školství i sport spravovaný zprofanovanými svazy do stále větší izolace, která je nakonec přinutí ke skutečným a hlubokým změnám.

Kritika okolí nestačí, budoucnost dětí máme zejména ve vlastních rukách

Ale pojďme zpět ke Kamevédě a k vlastní výchovné praxi. Nestačí pouze kritizovat školství. Když ho srovnáme například s americkým výchovným systémem, zjistíme, že tam převládají praktické prvky, množství realizovaných vlastních nebo skupinových projektů, obhajoba názorů, kvalitní argumentace, hledání originálních řešení, invence a kreativita. Úplně jiné disciplíny než biflování historie, technických pouček, učení vzorců nebo větné rozbory. Adekvátní reakce by měla být následující. Najít si čas na své dítě a připravit si pro něj kvalitní program.

Nápadů, zážitků a zkušeností, které můžeme pro své dítě připravit je opravdu nepřeberné množství. Často postačí např. jen to, když dítě necháme spolupracovat s námi na věcech, které potřebujeme udělat. Ačkoliv to bude trvat déle, než když to uděláme sami. Když najdeme dostatek trpělivosti a ochotu riskovat, že výsledek bude třeba opravit. Stojí to za to. Namátkově uvádím vybrané příklady:

Matka např. může:

Zůstat na celý den z práce doma se svým osmiletým synem, kterého současně omluví ze školy z rodinných důvodů. Cílem není pouze "zůstat doma" a strávit den na facebooku, ale kvalitním programem několikanásobně překonat přínos jediného dne pro dítě ve srovnání s jeho pobytem ve škole. V plánu máme výlet na kole do nedaleké přírodní rezervace. Výlet nazveme expedicí s názvem, např. "Expedice Bílý potok 2017".

Začneme plánem trasy. Nejprve si vytvoříme program naší jednodenní Expedice. Využijeme interaktivní mapu a nahlas společně plánujeme trasu. Je důležité vytvořit dojem, že dítě si naplánuje trasu expedice podle sebe, svých preferencí a podle toho, co by chtělo vidět a prožít. Prohlédneme si okolí v dosahu plánované trasy. Můžeme dopředu stanovit, jak se dostaneme tam i zpět, která místa navštívíme, co dalšího je v okolí zajímavého. Naučíme se číst vzdálenosti z mapy a vytvářet si představu o našich reálných možnostech. Navíc si ještě do batohu přibalíme papírovou mapu s kompasem, na počátku a v průběhu cesty se učíme mapu zorientovat podle světových stran a současně v ní sledovat, kde se momentálně nacházíme a jakou vzdálenost ještě máme před sebou. Když nás na trase čeká například starý mlýn nebo zřícenina hradu, společně soutěžíme, kdo hledanou stavbu uvidí dřív.
Během trasy fotíme nejzajímavější místa a předměty. Pokud narazíme na strom nebo květinu, kterou neznáme, vezmeme si k fotografii i vzorek listu či jinou část s sebou do batohu. Pozorujeme také ryby, hmyz, ptáky i zajímavé minerály. Polední přestávku spojenou s jídlem strávíme na místě s inspirujícím výhledem. Vytáhneme si čtvrtky papíru a nakreslíme obraz krajiny, která se před námi otevírá. Pro kontrolu si tento výhled také nafotíme.
Pokud je na trase náročný výstup, třeba do kopce na zříceninu, měli bychom výstup absolvovat, abychom místo poznali a současně aby měl výlet maximální přínos pro fyzickou kondici.

Když se vrátíme domů, podle donesených listů stromů a květin si určíme neznámé rostliny a naučíme se je poznávat tak, abychom si je zapamatovali pro další život. Potom připravíme prezentaci výletu. Snažíme se vše stihnout do okamžiku, než se tatínek vrátí z práce domů. Fotky opatříme krátkým textem a zařadíme je za sebe. Připravíme si neznámé rostliny a nerosty, které jsme si mezitím dokázali určit a o kterých jsme si zapamatovali nejdůležitější údaje. Vystavíme kresbu krajiny (malovala maminka i syn).

Při příchodu tatínka domů je vše připraveno, spustíme prezentaci a syn povídá o expedici a jednotlivých fotografiích zážitky a zajímavosti, maminka jeho vyprávění doplňuje. Tatínek by měl vznášet dotazy a pochvalně hodnotit vše, co ho zaujme a co se mu líbí.

Tímto způsobem získá dítě během dne obrovské množství zážitků a informací, které je díky zařazení do systému a dohledání neznámých věcí posune o hodně dál. Cílem není pouze nabrání fyzičky, nové poznatky a informace, ale také výuka v provedení prezentace výletu otci, což představuje dovednost, která je pro další uplatnění v životě nesmírně důležitá.

Poznámka:
Je účelné dohodnout se na nějakém podobném programu ještě třeba s několika přáteli a s jejich dětmi. Když se dají například tři rodiny dohromady, máme k dispozici hned šest dospělých osob, které mohou vymyslet výlet pro svoje i ostatní děti. To znamená šest výletů. Když je dětí víc, zažijí víc zábavy, rozšíří to naše možnosti třeba v pořádání soutěží a výlet to může udělat celkově zajímavější. Přínos je i v tom, že každý z těchto šesti rodičů je odborníkem v jiném oboru, který může dětem kvalitně prezentovat, hovoří s dětmi jiným způsobem, což je pro ně obohacující. Pokud se nám podaří vytvořit takovou skupinu, můžeme dětem vytvořit opravdu skvělý vzdělávací program jednou i dvakrát do týdne, aniž bychom příliš chyběli v práci.

Otec např. může:

Naplánovat výlet s přespáním se skupinou pěti dětí ve věku 8 až 11 let na zahradu svých rodičů. Každé dítě dostane za úkol postavit si svoji hranici z kulatých kmenů a větví. Večer proběhne soutěž o nejzdařilejší táborový oheň. Podmínkou je, aby si každé z dětí přineslo sekeru odpovídající jeho velikosti.
Otec si nejprve může shromáždit děti a vysvětlí jim, že k dobré práci je vždy třeba ostré nářadí. Nejvíc zranění se stane tomu, kdo pracuje s tupými nástroji. Proto předvede, jak se brouskem brousí ostří sekery a jakou technikou se ostří ruční pila na dřevo. Podle tohoto vzoru si děti nabrousí svoje náčiní. Pak vyberou šest vhodných míst pro stavbu hranice a očíslují je číslicemi od jedné do šesti. Potom si svoje místa vylosují v loterii, během které si vyberou složené papírky z klobouku.

Otec vysvětlí, jak se provedou výseky na kmenech, aby se jednotlivé kulány do sebe pevně zaklesly a nerozkutálely se po rozhoření ohně. Je to namáhavá práce, dole se hranice tvoří z nejdelších kulánů a postupně se směrem k vrcholu zmenšuje. Nejprve je nutné kmen uříznout na správnou vzdálenost a potom sekerou vysekat žlábky pro upevnění dalších pater. Tato technika se dá použít i pro stavbu primitivního srubu, proto není špatné se ji v dětství naučit a pochopit možnosti takového spojování dřeva. Otec je se stavbou nejvíc vepředu a buduje největší hranici, ostatní děti se podle toho mohou řídit, ale každý si všechno staví úplně sám. Když je stavba z kulatých kmenů a větví hotová, vyskládá se vnitřek drobnějšími větvemi a k jedné straně se pak vloží suchá tráva, drobné větvičky, třísky a hobliny. V tom místě se bude hranice zapalovat.

Pokud zbývá do večera dost času, můžeme se ještě pokusit s pomocí některé z osvědčených technik rozdělat oheň bez použití sirek. Pokud se nám to podaří, může večerní zapalování hranic proběhnout opravdu obřadně a stylově. Pokud v tom nejsme úspěšní, použijeme tradiční zápalky.

Také můžeme děti vybídnout, aby si z přírodního hořlavého materiálu vytvořily nějaký výtvor, sochu zvířete atd., který umístí na vrchol hranice.

Se zapálením první hranice počkáme až do šera. Ohně zapalujeme ve vylosovaném pořadí, otcův oheň zůstane až nakonec, ten se soutěže neúčastní. Každá z hranic se nechá plně rozhořet, aby ji bylo možno dobře hodnotit, po deseti minutách lze zapálit další v pořadí.

Jakmile se rozhoří poslední hranice, otec rozdá dětem pět lístků. Každé napíše pořadí jednotlivých hranic podle svého názoru od jedničky do pětky. Potom se lístky vyberou a spočítají se jednotlivé body.

Vítězí táborník s nejnižším počtem bodů. Měl by obdržet nějakou hodnotnou a praktickou cenu, například kvalitní sekerku nebo zavírací nožík, kožený opasek, tábornický klobouk atd. Je to z hlediska budoucnosti motivující pro vítěze i ostatní děti.

Závěrem

Pořádání takovýchto akcí mnohonásobně předčí svým efektem tradiční, velice statickou výuku ve škole. Je postavené na hlavu, že děti se roky ve škole učí dělení, členění a zařazování rostlin, což jsou dnes věci velmi snadno dohledatelné na internetu, ale prakticky neumí rostliny pěstovat. Proto je mnohem smysluplnější jim umožnit vyset semena do vlastního truhlíku nebo záhonu, zasadit si mladé rostliny, pečovat o ně, pravidelně je zalévat a okopávat, nechat je odstranit škůdce a potom sklidit úrodu. To jsou spolu s uvedenými vzorky možných výletů, kterých můžeme uskutečnit mnoho s rozličným tematickým zaměřením, nejlepší cesty k efektivnímu učení. Zkušenost spojená z vlastním prožitkem, ta se nezapomíná. Pro rodiče je takový způsob vedení výchovy opravdu únavný, náročný na organizaci, čas i peníze, ale efekt toto úsilí přináší opravdu nesrovnatelný. Je jen málo hodnotnějších darů, které svým dětem můžete dát, než tyto společné zážitky a prakticky zprostředkované vědomosti a informace.

Podobné je to s výukou historie. Lze zpaměti biflovat české hrady a zámky, a už po krátkém čase všechno zapomenout. Takové učení je z hlediska skutečného přínosu jen mařením času. Je mnohem lepší uskutečnit na tato místa výlet, prozkoumat je i s okolím, po obědě si přečíst něco o největších a nejslavnějších momentech navštíveného místa z pohledu celé jeho historie, uskutečnit prohlídku hradu či zámku i s odborným výkladem. Ale s tím, že následně proběhne soutěž, ve které zjistíme, kdo si zapamatoval nejvíc detailů. Vědomí, že každý detail se dítěti následně může v soutěži hodit, to navozuje situace maximalizující jejich pozornost i kvalitu vnímání informací. Děti z takové akce budou nadšené, současně také unavené, protože za ten den toho prožijí a naběhají "v zámku a podzámčí" dost a dost. Můžeme počítat s tím, že budou mít velký hlad, proto se můžeme pokusit připravit jim i nějaké zdravé, historické dobové jídlo. Získané informace jsou spojeny s vlastní aktivní činností, takže se trvale ukládají do jejich mozkové databáze (je rozdíl, zda takovou akci absolvujeme se čtyřletým nebo dvanáctiletým dítětem. Čtyřleté si později bude pamatovat pouze střípky, možná ani to ne. Ale my dobře víme, že ani pro ně to není ztracený čas, protože takové kvalitní výpravy a zážitky velmi akcelerují jeho celkový rozvoj a intelekt).

Článek z 15. března 2021