Milan Studnička: předškolní a školní vzdělávání z pohledu psychologa

Milan Studnička se obecně vyjádřil k problematice sportovního rozvoje dětí. Zmínil úskalí tohoto rodičovského snažení a některé výchovné chyby, které se později vracejí jako bumerang, aby zasáhly nejen dítě, ale i rodiče. A aby zničily mnohaleté úsilí rodiny, které ale už od počátku nestálo na správném a pevném základu.

Oproti zvyklostem připojujeme na závěr v galerii celý článek, protože jsem přesvědčený o tom, že vůbec není od věci si jej přečíst. Sám bych se ale rád věnoval problematice v závěru článku, kterou Milan Studnička zvládl naprosto brilantně. Srovnal kvalitu výchovy dítěte v rodině matkou a otcem s úrovní rozvoje v předškolních zařízeních. A udělal to způsobem, který mi vyrazil dech.

Abychom mohli dospět v nějaké záležitosti k rozhodnutí, ke správnému závěru, musíme nejprve existující situaci výstižně pojmenovat, vyzvednout to důležité a podstatné – a pak se na základě toho rozhodovat, jak naložíme s vlastními dětmi. Často lidé pochybují o Kamevédě a jejich ambicích, jako by to byla výchova pro dítě téměř škodlivá. Přitom, kritizují ti, kteří se vydali nejpohodlnější cestou a sami mají máslo na hlavě. Tyto názory šířím dlouho a není to nic nového. Nové je to v podání psychologa Studničky. Jeho odvaha a rétorika mě opravdu nadchla, proto bych rád některé jeho myšlenky ještě zvlášť zvýraznil:

Jestli dítěti vychovávanému stylem Kamevédy neschází kolektiv?

"Stejně jako je holým faktem, že děti mají v raném věku ohromnou kapacitu přijímat nové podněty a nové pohyby, je i pravda, že v našich mateřských školkách děti pomalu retardujeme. Absolutně se nerozvíjejí tak, jak to umožňuje jejich kapacita. Děti totiž potřebují trávit daleko více času s dospělými než s dětmi.

Dítě v tomhle věku prakticky nepotřebuje kolektiv. Stačí mu Honzíček od vedle, se kterým si občas pohraje. Školkovský kolektiv dítě v podstatě degraduje, retarduje a zpomaluje jeho vývoj."

Toto hodnocení bych nechal vytesat do kamene, protože v několika větách je shrnuta podstata problému, který se snažím řešit pětadvacet let. Přesně takhle to pociťuji, přesně toto vám řeknou některé učitelky mateřských škol po odchodu do důchodu. Bohužel, většina lidí stále považuje školku za jakýsi ideál, který si dovolují "zlí a ambiciózní rodiče" dětem brát, aby se mohli předvádět a naplnit si pomocí dětí své původně nenaplněné ambice.

Při bližším zkoumání se ukazuje, že je to přesně obráceně. A psycholog Studnička pokračuje v palbě ostrými:

"Když pracuji s rodiči, kteří nedávají děti do školky, jejich děti mají vždycky, pokud nedisponují nějakou dysfunkcí, daleko větší slovní zásobu, mnohem větší schopnost empatie. Protože dospělý s ním komunikuje a učí ho. Kdežto paní učitelka ve školce jenom hasí požáry. Ona nemá šanci tolik dětí rozvíjet. Nemá vůbec tolik prostoru, co mají maminky a tatínkové.

My lidi jsme sociální tvorové, ale daleko lepší je mít pár přátel a s nimi trávit čas. Děti se líp vyblbnou v bezpečném prostředí, než když je tam nějaká autorita v podobě učitelky nebo učitele.

Kolektiv dětí v sousedství nebo ve sportovním klubu je daleko lepší než školní kolektiv. Ten má na dítě toxický vliv. Ve škole se vytváří spousta nesprávných návyků."

Opět mohu podepsat. Od ostatních dětí se je možné naučit jen velmi málo dovedností, ale lze snadno získat velké množství zlozvyků. Pamatuji se, že mě v dětství ostatní dětí ve školce a ve škole více pletly různými nesmysly a výmysly, než že bych se s jejich pomocí posunul dál. Také tam bují různé nepřátelství, napjaté vztahy, averze nebo šikana. Samotný rozvoj je velmi vzácný.

A to nejlepší následuje v další větě:

"A školka byla vymyšlená jen proto, abychom mohli děti odložit do skladů a rodiče mohli pracovat. Děti prostě patří k dospělým a k rodině, ne do nějakého ústavu."

Závěrem

Jsem panu Studničkovi vděčný, že naprosto otevřeně a pravdivě vystihl podstatu věci a nazval věci pravými jmény. Školky jsou umělé ústavy, které dětem neprospívají. Byly účelově zřízeny jako uskladnění dětí, aby rodiče mohli chodit do práce. To je fakt. V jeho světle pak už vyznívá úplně jinak snaha rodičů Kamevédy, kteří neúnavně hledají cesty a způsoby, jak to zařídit, aby svým dětem dokázali poskytnout mnohem lepší variantu dětství, která je do života posílí a vybaví nesrovnatelně lépe, a to úplně po všech stránkách.

Zdroje:

Milan Studnička, Očička musí jiskřit, ne plakat. Magazín deníku Sport č. 38/24.září 2021, s. 32-33