Role rodiny při rozvoji základních pohybových dovedností dítěte

Úroveň základních pohybových dovedností dětí se v posledních desetiletích významným způsobem snížila. V dřívějších dobách se velká část rodičů dětskému rozvoji také příliš nevěnovala, ale starší sourozenci a především výchova "ulicí" vytvářela dostatečnou platformu pro získání širokého základu pohybových dovedností. V poslední době se děti z ulic, hřišť a plácků vytratily, proto nemohou starší sourozenci učit ty mladší a většina mládeže u chytrých mobilů pohybově degraduje. Je zjevné, že mnoho rodičů tento fakt nepovažuje za nějak zvlášť závažný a orientují se na řešení "důležitějších" denních, vztahových či existenčních problémů.

Rodiče Kamevédy se snaží děti pohybově komplexně rozvíjet, dopřávají jim i kvalitní pohybovou nadstavbu a dokonce zvládají řídit proces získávání specifických pohybových dovedností ve vybraných sportech. Tím vytvářejí nadstavbu pohybového rozvoje nad rámec, který je dětem poskytovaný ve sportovních organizacích a zvyšují jejich šanci na jejich pozdější profesionální uplatnění. Díky tomuto naprosto rozdílnému přístupu vzniká mezi vyznavači Kamevédy a běžnými rodinami v obsahu a rozsahu rozvoje pohybové inteligence obrovský kvalitativní rozdíl.

Proč právě rodiče?

Většina otců a matek necítí odpovědnost za úroveň pohybových schopností svých dětí a mnozí rezignují na jakékoliv učení. Jakmile promeškají ideální věk pro pohybový rozvoj, děti přivyknou jiným moderním a pohodlným činnostem a na snahy vyvést je z tohoto světa už pak reagují negativně. To otce a matky jen ujistí v přesvědčení, že to nemá smysl. Onen ideální věk totiž zahrnuje již věkové období prvních tří let, během kterého mnohým rodičům ještě vůbec nepřichází na mysl, že by se o nějaký pohybový rozvoj měli systematičtěji pokoušet.

Je užitečné si uvědomovat a připomínat, že nikdo jiný tento úkol nedokáže v dnešním světě zvládnout. Ujmou se ho buďto rodiče či prarodiče, nebo nikdo. Je to celé vizitka rodičů, jejich přístupu, předkládaného vzoru a celkové úrovně pohybové výchovy v rodině.

Co si představit pod pojmem "základní pohybové dovednosti"?

Nechápeme je pouze jako nutnost naučit dítko jezdit na kole nebo udržet se nad vodou bez utonutí. Vše začíná u rozsáhlé a mnohonásobně opakované koordinace dolních i horních končetin, zřetězení a automatizace specifických pohybových dovedností. Nejde o nic složitého, ale kvalitní zvládnutí základního pohybového fondu dítěte vyžaduje stovky hodin tréninku a spoustu trpělivosti a práce jak dítěte, tak i rodičů.

Jako příklad takového základního pohybového rozvoje si můžeme představit rozvoj dítěte v hodu míčkem.

Hod míčkem a chytání míče

Už v prvním půlroce se můžeme pokoušet stimulovat dítě k pohybům, které představují platformu hodu míčkem. Ukazujeme mu jak míčkem sami házíme, smějeme se u toho a jsme pozitivní. Dáváme mu možnost nás napodobovat a pokud uvidíme pokrok, neváháme jásat nad každým sebetitěrnějším pokrokem. Jde nám nejen o zahájení dlouhého procesu výuky hodu nějakým předmětem, ale především o založení radosti z pohybu a pozitivního přístupu k těmto činnostem. Jakmile dítě začne pohyb zvládat a dokáže odhodit předmět alespoň pár desítek centimetrů, můžeme tuto zábavu zpestřovat předkládáním různých druhů malých míčků (ping-pongový, tenisový, golfový, baseballový...).

Ruku v ruce s výukou hodu míčkem jde i výuka chytání míčku. V tomto případě je jednodušší začít dítěti házet větší měkký míč. Nejsnadněji jej zvládne zachytit v případě, pokud mu jej hodíme odrazem o zem tak, aby jeho let v oblasti hrudníku dítěte kulminoval. Míč se v tom případě na zlomek sekundy téměř zastaví a jeho zachycení je pro dítě nejsnadnější. Balon musí být měkký a měl by mít příjemný přilnavý povrch, aby se dobře uchopoval a aby případný úder míčem dítě nebolel. Později nároky zvyšujeme. Házíme míče dítěti napřímo, zvyšujeme vzdálenost, přidáváme různé rotace, házíme míče méně přesně. Přecházíme na menší míčky, pokoušíme se chytat míčky pouze pravou a levou rukou.

Náročnější trénink představuje cvičení, při kterém stojí dítě proti stěně, rodič stojí za ním a hází míč o stěnu. Po odrazu se dítě snaží míč zachytit. Nejprve jsme od stěny několik metrů a míčky házíme pomalu, později zvyšujeme razanci a dítě přibližujeme ke stěně. V závěru se již jedná o pokročilé cvičení koordinace i reakčních schopností.

Nejoblíbenějším cvičením z této oblasti je varianta, kdy dítě stojí nebo klečí na žíněnce proti stěně nebo mantinelu a za sebou má hokejovou nebo florbalovou branku. Rodič stojí se sadou tenisáků za brankou a snaží se je hodit o stěnu tak, aby zaznamenal gól - dítě se naopak snaží míček chytit nebo vyrazit a gólu zabránit. Cvičení řídíme tak, aby úspěchy dítěte převažovaly nad našimi úspěchy. Náročnost a razanci hodů postupně zvyšujeme.

Házíme nejen míčky

Každá činnost musí dítě v prvé řadě bavit. Pokud házíme jen tak bez cíle a smyslu, každého to zakrátko omrzí. Ale stačí postavit z kostek nebo plastových lahví terč, který se po zásahu zřítí a hned je trénink zajímavější. Můžeme také soutěžit v hodu do dálky. Rodič hází levou rukou - dítě pravou, aby se šance vyrovnaly. U pokročilejších dětí měříme délku hodu tenisákem nebo kriketovým míčkem, rekordy zaznamenáváme a slavíme.

Jinou odhodovou techniku vyžaduje házení dřevěnou tyčkou nebo oštěpem. Jde o jiné držení náčiní a odlišnou techniku odhodu. Jedná se o atletickou disciplínu ve které Češi tradičně náleží k nejlepším na světě. Tento pohyb máme doslova v genech, protože jej lidé museli skvěle zvládat už kdysi v pravěku.

Už v předškolním věku můžeme zkoušet hody malým dětským diskem a také koulí odpovídající váhy. Je ideální, když se snažíme házet stejné počty hodů pravou i levou rukou.

Skvělou zábavu představuje pro děti házení kamenů do vody nebo hod suchými hroudami ornice do dálky. Po dopadu na tvrdý povrch vybuchují jako granáty a děti to neobyčejně baví. Jsou schopny během těchto her spontánně uskutečnit až stovky hodů, což je přínos pro celkovou koordinaci, ale i pro posílení a výraznou stimulaci rozvoje zapojených svalových skupin.

Navazující dovednosti

Ani to ale není konec učení. Dokonalý cit pro odhod a chycení míčku zvyšuje další zajímavá disciplína - žonglování s míčky. Nejprve se pokoušíme házet společně s dítětem dvěma míčky oběma rukama, pak dvěma míčky jednou rukou. Náročnější je zvládnout žonglování se třemi míčky současně, a tak dále. Jedná se o užitečné koordinační cvičení, kterým se po určitém čase může dítě předvést před svým okolím, babičkami a dalšími příbuznými. Ale vůbec nejde o samoúčelný trénink a plýtvání časem. Vše zvyšuje pohybový intelekt dítěte, jeho celkový součet následně rozhoduje o pozdějším uplatnění ve světě sportu.