Přirozené prostředí podporuje kreativitu

Dětská hřiště jsou skvělá - jsou blízko, jsou po ruce, vybízejí k pohybu. Tohle je na houpání, tohle na klouzání, tohle na lezení, tohle na točení, ...

Přesto ale dětem jednou svou vlastností ubírají na přirozené kreativitě. Hřiště (a celkově moderní život) je totiž vedou po až příliš bezpečných, předurčených cestách. Učí je věci spíše používat a spotřebovávat, než aby samy něco vymýšlely a tvořily.

Hřiště versus příroda

K životu ve městě hřiště patří a je to tak v pořádku. Když ale dětem doplníme hry na hřištích o výlet do lesa, rázem se ocitnou v jiném světě a budou si muset spoustu věcí vymyslet nebo představit samy. Všechno je tu buď NA NIC, anebo taky NA VŠECHNO, co vás napadne.

Dětská představivost je v prvních letech skoro bez hranic. Význam klacku v rukou malého dítěte dokáže nabýt nedozírných rozměrů meče, sloupu, ohrady. Nemusíte se držet chůze po vymezeném chodníku, vytýčeným směrem a přiměřenou rychlostí. Tady startuje volné tvořivé plynutí myšlenek.

Zkusme si i my rodiče vzít klacek o ruky, až budeme v lese. Přestaňme na chvíli přemýšlet a jen se pozorujme, co s ním začneme intuitivně dělat. Možná uvidíme odlesk našeho já. Budeme se o něj opírat, šťourat do něčeho či někoho, otáčet s ním ve stylu žongléra, útočit na neviditelné nepřátele. Nechme se překvapit.

V takovýchto uvolněných chvílích v přírodě se nejlépe rozvíjí nám blízká, naše vlastní tvořivost. Určitě si však na ten příjemně uvolněný pocit z dětství při některé z chvil rozpomenete.

girl-with-her-dads-enjoying-family-trip

Přirozená kreativita

Spousta dětí ráda kreslí. Můžou namalovat domeček, u něj stromeček a na nebi sluníčko - a hotovo. Nebo taky kočku, co vylezla na strom u domečku, ke kterému právě přiletěl Superman, aby ho zachránil před požárem, a tak dál. Tady vznikají příběhy, tady se děti odevzdávají do rukou fantazie a představivosti. Odborníci by řekli, tady se děti noří do hladiny alfa, kde se nejrychleji a nejlépe učí, zapamatovávají, kde jim ty nejlepší myšlenky plynou úplně samy, bez plánovité snahy.

Všimněme si, jak si malé děti umí hrát, komponují příběhy, staví úžasné stavby z kostek. To nejsou momenty, o kterých by nějak extra přemýšlely. Jejich myšlenky prostě plynou, učí se z chyb a jdou nebojácně do neznáma. Všimněme si také na druhou stranu, jak dětem/lidem pomalu dětská kreativita mizí - trošku ve školce, více ve škole, později v zaměstnání, v šablonovitém způsobu života. Ne u všech stejně, ne v každé škole stejně. Tento směr tu však je. Byl a vždy tu bude, patří k životu.

My však můžeme děti v jejich přirozené kreativitě podpořit, aby o ni nepřicházeli tak rychle, tak brzy a v takové míře, jaká je v dnešní době obvyklá. Kreativita je vlastně určitá uvolněnost v myšlení a součást schopnosti umět se rozhodnout a převzít vlastní zodpovědnost - v životě, ve sportu, v čemkoliv. Je to jeden z momentů, který se dnes často vyčítá třeba mladým sportovcům - že nejsou lídři, že nepřemýšlí nad daným okamžikem, ale dělají jen to, co mají naučené. Dětem však takovéto přemýšlení není přirozené, získává ho životem - je k tomu vedeno.

Vytvářejme tedy dětem prostor, kde mohou plynout a nechat se vést volným tokem představivosti.