Kvalifikovaný rozvoj dětského génia v oblasti umění

Autor: Pavel Zacha

Na počátku tohoto článku mi dovolte pronést názor, který vystihuje podstatu Kamevédy, ale tzv. "standardním" rodičům může znít lehce provokativně.

Kamevéda umí mnohem lépe pracovat s dětským talentem ve velkém kontrastu s většinou rodin, kde se rozvojem dovedností a pěstováním talentu u dětí primárně nezabývají.

Zatímco rodiče Kamevédy jsou přímo zaměřeni na rozvoj talentu u svých dětí, systematicky pátrají po jeho náznacích, podporují jej a dokonce tento zázrak u svých dětí promyšleně spoluvytvářejí, u ostatních matek a otců je situace odlišná. Výskyt nepřehlédnutelného talentu je tam vzhledem k okolnostem vzácnější. Pokud je identifikován, způsobuje překvapení. Citlivě vnímají časové a finanční nároky nadstandardní podpory svého potomka, stojí před nimi logistické a organizační potíže spojené s fungováním rodiny, na které nejsou připraveni a většinou ani ochotni cosi takového podstupovat. A proto se nemůžeme divit, že vzácný dětský talent není v takovém prostředí identifikován a včas podporován. Abychom mohli hlouběji vniknout do podstaty těchto velice populárních rodičovských debat, můžeme využít text jednoho zajímavého článku:

"Kdo z rodičů by nestál o malého Einsteina, Rembrandta nebo Beethovena?"

Každý je pyšný, když se může pochlubit úspěchy svého potomka. Výchova a péče o mimořádně nadané dítě má ovšem svá specifika a mnohdy také úskalí, s nimiž je třeba počítat."

Jak vlastně z pozice rodiče můžete rozpoznat nepřehlédnutelné stopy svědčící o tom, že se vaše dítě v nějakém ohledu vymyká průměru?

Naučí se číst ještě předtím, než zasedne do školních lavic.
Je neobyčejně zvídavé a v jednom kuse vás bombarduje svými otázkami.
Prokazuje vynikající pozorovací talent.
Dokáže být kreativní a vynalézavé při řešení některých situací a úkolů.
Dokáže se něčím tak hluboce zaujmout, že na čas vůbec nevnímá vnější svět.
Na svůj věk používá bohatou slovní zásobu, dokáže se přesně vyjádřit a vystihnout podstatu věci.
Raduje se z nových informací, které se snaží správně uchopit a zpracovat.
Dokáže být brzy nezávislé a samostatné.
Při řešení úloh opakovaně překvapuje nevšedním přístupem.
V oblasti motoriky je dál než většina stejně starých dětí.
Mnohem dřív se naučí chodit, lépe zvládá "lekce rovnováhy" i složitější koordinaci pohybu.

Obecně můžeme konstatovat, že mimořádně talentované dítě se v něčem vymyká oproti svým vrstevníkům. Nějaká činnost nebo dovednost mu jde výrazně lépe, a hlavně přirozeně, jakoby s lehkostí. Máme pocit, že se pro ni narodilo. Často do konkrétní aktivity vnáší originální přesah, něco navíc. Nejde přitom o nic naučeného, převzatého či vydřeného.

Zatímco v běžných rodinách může výskyt talentu působit potíže, v rámci Kamevédy se jedná o základní předmět činnosti a snahy rodičů, který dává jejich péči a celé filozofii výchovy další smysl a rozměr.

Výjimečně talentované děti obvykle nevyhledávají běžné dětské aktivity, protože je nudí. S některými triviálními pohádkami a jednoduchými příběhy se nezabývají, nezdají se jim zajímavé a nic jim neříkají. Už to může být důvodem pro názor nezasvěceného okolí, že jsou "divné". Přezírání tradičních zvyků a rituálů i jejich specifický potenciál je mylně chápán jako problém, exces či nedostatek. Upřednostňují totiž situace, prostředí a příležitosti, které jim dávají smysl a kde můžou uplatnit a rozvíjet svůj talent.

Schopnost rodiče správně dítě vnímat, pozorovat a analyzovat jeho projevy

Měli bychom si pozorně všímat situací, ve kterých je dítě šťastné, baví ho a naplňují. Jde o činnosti, které dítěti očividně jdou jakoby "samy od sebe". V tom bychom měli dítě podporovat, ctít jeho originalitu a klidně ho nechat vyčnívat z davu.

Děti, které silně vynikají v jedné oblasti, mohou být výrazně slabší v jiné.

Úkolem rodiče takového dítěte je pochopení faktu, že nemusí umět všechno skvěle. Že když je nadané na hru na klavír a baví ho to, nemusí být nutně za hvězdu i v tělocviku. To by měli zohlednit především rodiče, ale i pedagogové a další autority podílející se na růstu a dozrávání jeho osobnosti.

Možná největším problémem českého školství (i rodinné výchovy) je snaha odebrat dítěti čas pro činnosti, které ho baví, ve snaze přinutit jej učit se věci, které ho nebaví a které mu nejdou. Tím likvidujeme dětskou výjimečnost, marníme šanci produkovat talentované a kreativní jedince, a na konci toho všeho máme masu otrávených a nešťastných jedinců, kteří ovládají všechno trochu, a nic skutečně dobře nebo dokonce skvěle.

Pokud zvládáme svoji roli, dokážeme dítě částečně osvobodit od činností, které mu nejdou a vyloženě ho nebaví, čímž získáme mnohem víc času, a také dětské energie, pro rozvoj dovedností, které uvozují jeho talent a ztělesňují hlavní předmět zájmu. Tady už vstupujeme do vyšší rodičovské školy. Většina matek a otců totiž podléhá hluboce zakořeněné domněnce, že škola je vším, zatímco koníčky a zájmy dítěte prakticky ničím. Dochází tak k sériové produkci občánků s přidušenou kreativitou, kteří světu většinou nedokážou přinést nic opravdu hodnotného nebo originálního. Není to jejich chyba, protože byly roky vedeni k poslušnému plnění průměrných kriterií. Nechali se přinutit k výkonům, které už dlouho před nimi byly provedeny milióny jejich předchůdců. Cílem jejich snah není zajímavý originál, inovace nebo rekord, musí se spokojit se společensky uznávaným glejtem dokládajícím pouze poslušnost a pokoru - a také hrdou příslušnost ke všeobecné průměrnosti.

Jen odvážní a skutečně milující rodiče dokážou děti ochránit od balastu a zbytečností a umožní jim smysluplný, zajímavý a svobodný rozvoj, který je činí šťastnými a úspěšnými.

Jen velmi malá část rodičů dokáže v zájmu dítěte vstoupit do konfliktu s okolím a obhájit právo dítěte na smysluplný rozvoj. Dovolím si tvrdit, že skutečná a hluboká mateřská nebo otcovská láska se může projevovat právě v tomto ohledu.

Je paradoxní, že ačkoliv se lidská společnost občas až zuřivě brání těm, kteří hodlají nějak vybočit, v budoucnu z takových jedinců ta samá společnost nejvíc těží, chlubí se jimi a nejvíc od nich získává.

Jakmile je talent a zájem spolehlivě identifikován, je dobré s ním dítě postupně naučit pracovat a efektivně ho využívat. Je třeba vyhledat kvalitní odborníky, učitele a trenéry, kteří dokážou jeho nadání kultivovat a posilovat. Talent je zkrátka dar, úžasná hodnota, ať už vznikl jakkoliv. Je třeba s ním citlivě a odpovědně nakládat, aby osobnost dítěte nezničil, ale aby naopak přispíval ke smysluplnému životu, v němž se bude cítit šťastné.

Pokud rodiče ani pedagogové nezvládnou roli objevitele a podporovatele talentu, může to dítě učinit nešťastným, nedoceněným a neúspěšným.

Příběh nadaného chlapce

"Krátce poté, co můj syn zahájil třetí třídu v nové základní škole ve městě, kam jsme se přestěhovali, se mu v žákovské knížce začaly množit poznámky od třídní učitelky. Psala, že je strašně nepozorný, stále vyrušuje a není schopen soustředit se na zadané úkoly. Později se přidaly stížnosti ohledně údajné agresivity a drzého chování a pár měsíců nato si mě paní učitelka pozvala do školy, aby mi taktně sdělila, že je syn momentálně opožděný a měl by navštěvovat speciální školu. V tu chvíli ve mě bouchly saze. Neříkám, že syn je prototyp vzorného žáčka, který při hodině ani nedutá, ale také vím, jak moc ho baví matematika a jak výborně hraje šachy, s nimiž začal v necelých čtyřech letech. V sedmi letech už porážel dospělé hráče a studoval učebnice šachového velmistra Luďka Pachmana. Obrátila jsem se proto na pedagogicko-psychologickou poradnu, kde zjistili, že syn je intelektově daleko před svými spolužáky, a paní učitelce, která nad ním zlomila hůl, doporučili individuální přístup. Přijala to s kyselým výrazem, ale od té doby už byl klid."

Fakt, že mimořádně nadané dítě bývá v mnoha ohledech jiné než jeho spolužáci, zdůrazňují i dětští psychologové. Pokud rodiče i pedagogové správně vnímají talent dítěte a vytvářejí mu podmínky pro další výkonnostní růst, pokud se dítě může realizovat v tom, co ho baví, pak také mnohem snáze zvládne své běžné denní povinnosti a úkoly.

Naopak, přehlížený nebo potlačovaný talent může stát za řadou problémů ve škole, ve vztahu s rodiči, pedagogy i vrstevníky. Dítě působí drze, nesoustředěně nebo nevyrovnaně, ve skutečnosti však může žít pod obrovským vnitřním tlakem.

Příběh malého muzikanta

"Vzhledem k tomu, že jsme oba s manželem profesionální hudebníci, muzika se u nás provozovala odjakživa. Malý Honza v tomhle prostředí vyrůstal od miminka. Vzpomínám si, když si začal v autě broukat téma z druhé věty jednoho z Beethovenových kvartet, která jsme si pouštěli cestou. Prozpěvoval si je poměrně dost přesně a přesvědčivě, a to mu nebyly ani dva roky. Doma si pak na klavíru brnkal různé melodie, ty černé a bílé klapky se mu moc líbily a svými malými prstíčky na nich leccos zkoušel. Později jsme ho přihlásili do základní umělecké školy k mé starší spolužačce z konzervatoře, která už vše převzala do svých rukou, a v postupné kooperaci jsme tak Honzu provázeli celým vzdělávacím procesem. Fungovalo to úžasně, krásně a zdravě se to vyvíjelo, vzpomíná maminka nadaného pianisty Martina Schulmeisterová, která svého syna nyní učí na kroměřížské konzervatoři.

A jak dnes vypadá Janův všední den?

Konzervatoř je oproti jiným středním školám zvláštní tím, že vyučovací rozvrh je zde rozplánován do celého dne, od rána až do devíti hodin večer. Mezi povinnými předměty jsou ještě volné hodiny určené k procvičování hry na konkrétní hudební nástroj. Denně tak lze trávit ve škole až čtrnáct hodin, což dokládá právě Jan, který se poctivě chystá na přijímací zkoušky na Hochschule für Musik v německém Hanoveru v rámci předmaturitního programu určeného pro mimořádně talentované studenty. Takový denní režim by byl pro většinu lidí jeho věku naprosto nepředstavitelným. Jan má ovšem pro své vysoké studijní nasazení velmi dobrý důvod. Možná dokonce ten nejlepší. Hudba pro něj znamená všechno. Neumí si představit, že by v životě dělal něco jiného. Je přesvědčený, že se pro ni narodil."

Tento příběh jsem vybral úmyslně, protože je dalším z tisíců důkazů fungujícího vzorce zákonitostí, které vytvářejí úrodný substrát rodícího se talentu a následného životního úspěchu. Ta primární fakta se opakují stále dokola - a většina rodičů o nich stále dokola znovu a znovu pochybuje.

Příběh Jana nás opět konfrontuje s počátkem rozvoje v útlém věku, vytvořením stimulačního prostředí v rodině, v nalezení zalíbení v hudbě v útlém věku, citlivém podchycení zájmu a zapojení dalších osob z oboru. A pak, což je rovněž velice důležité, znovu si prosím všimněte toho dávkování úsilí spojeného s vybrušováním talentu. U sportující mládeže působí někdy rozruch, když se někdo hodlá věnovat sportu čtyři nebo třeba sedm hodin denně. A tady, v muzikální sféře, jsme svědky práce dokonce v rozsahu čtrnácti hodin denně na rozvoji talentu.

To jsou nesmírně důležitá fakta. Takové nasazení totiž musí být spojeno s láskou k oboru, která vytváří energii nutnou k udržení jedince v takovém vášnivém zápřehu. Čím déle je jedinec ochoten takto tvrdě pracovat, tím blíže je k dosažení naprosto excelentních schopností a dovedností. Tím více zažívá úspěch, respekt, ocenění a zájem, a to jej v pozitivním smyslu slova opět povzbuzuje k onomu úsilí. Chápe, že je to nejlepší cesta k tomu, aby již brzy mohl vstoupit do světa, který si vysnil a který jej tak baví a motivuje. A tak to jde stále dokola, až dosáhne všeho, nebo téměř všeho, co ho žene kupředu.

V těchto několika řádcích je obsaženo prakticky všechno, co inteligentní rodič potřebuje vědět o rozvojové výchově dětí. Od toho už je jen krok k vytvoření výchovy, která může také vaše děti vést podobnými směry.

Pavel Zacha

Zdroje:

Zdenka Sekretová, Máme doma génia, OnaDnes TÉMA, 30.1.2023, s. 16 - 18

Dana Syrová, Šance pro budoucí umělce, Stipendijní Akademie MenArt, OnaDnes TÉMA, s. 18

https://www.menart.cz/cs/uvod