Při správném nastavení režimu výchovy potřebuje dítě lékaře jen výjimečně

Smyslem článku je vytvoření praxí mnohokrát ověřeného a logikou podpořeného postoje k základním otázkám, které si rodiče v určité chvíli musí zodpovědět. Obsah článku považuji za důležitý, protože různé nesmyslné a zavádějící moudra a poučky dnes nacházíme všude kolem nás jako škodlivé viry, které je třeba v naší vlastní výchovné praxi potlačit, aby nenapáchaly na dětech nenapravitelné škody. Rodičovská veřejnost je velmi často informována z oficiálních míst o naprosto scestných, nebezpečných, nebo přímo škodlivých závěrech vyvozených z běžných situací kolem nás. Tento článek částečně spadá i do problematiky filozofie výchovy, protože se zabývá mechanismem nastavení základních postojů k výchově, konkrétně k budování odolnosti na vnější vlivy, což je vždy otázkou nejen konkrétní metodiky, ale i celkové filozofie výchovy.

Příklady:
1) Hospodářské noviny přinesly článek o tom, jak je pro stát ekonomicky výhodné zřizovat místa ve školkách už pro děti mezi prvním a druhým rokem věku. Stojí to peníze, ale na každé takové matce vyděláme po odečtu nákladů měsíčně deset tisíc korun... To je sice z krátkodobého hlediska ekonomicky nepopiratelný a měřitelný fakt. Ekonomové se už ale nezabývali tím, jak obrovské a nenapravitelné škody napáchá tento úprk matky od dítěte na současné dorůstající populaci, a jak se tento módní trend degradující mateřství projeví na dnešní mladé populaci za třicet let.

2) Lidové noviny zveřejnily názory dětské lékařky, která vidí velké nebezpečí v akcelerování pokroku dítěte při lezení a chůzi a vypočítává, jaké škody napáchá přílišný spěch na jejich pohybovém aparátu... Názory, že je třeba trpělivě vyčkat, až dítě samo dozraje k určité činnosti a začne ji spontánně samo od sebe provozovat, považuji osobně za zastaralý blud a nesmysl. Jedná se o servilnost vůči procesu rychle postupující degradace a degenerace dnešní mladé populace, která už dosahuje strašidelných rozměrů. Takové názory odborníků, kteří jako lékaři požívají značnou důvěru veřejnosti, jsou dvojnásob škodlivé. Naopak, časná stimulace rozvoje a její akcelerace krůček po krůčku už od narození dosahuje výborných výsledků a má pozitivní vliv na pohybový rozvoj i zdraví dítěte.

3) Dětská lékařka tvrdí, že děti, které jsou nuceny k chůzi a rodiče je při tom drží za ruku, se při tom nepřirozeně vytáčí na jednu stranu, bortí se jim klenba chodidla, ničí klouby i páteř...Tohle jistě bude pravdou, pokud pohybově retardované dítě vezmou rodiče z ničeho nic na delší pochod nebo vycházku, na kterou není postupně natrénované, tedy adaptované. Když je dítě vyspělé a zvládá chůzi, běh a pohyb obecně, nebude vůbec chtít jít za ruku. Bude naopak požadovat, aby mohlo jít samo. Děti milují nezávislý pohyb. Když je dítě unavené, sedne si a nic s ním nehne, nenechá se přetížit. A jeho nožní klenbě nejvíc prospějeme, když bude naboso běhat po posekaném trávníku, po písčité nebo oblázkové pláži a v podobném terénu. Když syn chodil ve čtyřech letech do místní fotbalové přípravky, jejich skvělý trenér, pan Rosický, vždy po tréninku nakázal dětem vyzout kopačky a běhat deset minut naboso po travnatém hřišti. Je to zdravé i velice příjemné, dětská nožka tak po tréninku dobře zregeneruje.
.................................
K podstatě problematiky, která je předmětem tohoto článku, bych se chtěl dopracovat skrze článek publikovaný nedávno na stránkách britského Telegraphu, který se zabýval jednou zvláštností, ze které ale Kamevéda od počátku vychází a o který se opírá jako o jeden ze základních principů svého správného fungování.

Konkrétně se jedná o výsledek studie zabývající se dvěma dětskými zlozvyky, které se jako rodiče snažíme záhy v dětech potlačovat, pokud se objeví. Jedná se o cucání palce a okusování nehtů. Jak je známo, prsty dětských rukou a zvlášť místa za nehty jsou doslova biologickou mikrobankou soustřeďující na relativně malém prostoru miliony nejrůznějších virů a bakterií. Už proto rodiče děti okřikují a pleskají je po ruce kdykoliv tuto činnost spatří. Britové pomocí studie provedené na vzorku více než tisícovky pacientů sledovaných od narození po dospělost došli ke zjištění, že děti, které holdovaly po dlouhý čas tomuto zlozvyku byly méně nemocné a méně trpěly některými častými druhy alergií.

Přímo to pojmenovává profesor Malcolm Sears z McMasterovy univerzity v Kanadě. Podle jeho závěrů je tento jev v souladu s hygienickou teorií, podle níž si každý člověk vystavený od mládí častému styku s pestrou škálou virů a bakterií snižuje riziko pozdějších alergií. Jeho imunitní systém je vystaven časnému kvalitnímu tréninku, kdy se "učí lovit a ničit mikroby", získává v tom praxi a zkušenost. Je to jedna z forem stimulace rozvoje silné imunity.

Výsledkem těchto studií v žádném případě není závěr, který by se pokoušel tvrdit, že by tyto nehezké zlozvyky měly být rodiči podporovány. Jedná se ale o další pádný důkaz stojící v celé řadě jiných, který nám rodičům srozumitelně deklaruje, že snaha o vytváření naprosto sterilního prostředí a odhodlání držet v něm své dítě co možná nejdelší dobu, ve svém důsledku neplodí nic jiného než snížení imunity a zvýšení intolerance k virům a bakteriím. To se později projevuje v neschopnosti organismu člověka účinně čelit vnějšímu prostředí.

Důležitým krédem Kamevédy je snaha přivádět děti už v útlém věku do přírody na slunce, déšť a vítr, kde na ně poprvé zaútočí mikročástice složené z pylů keřů, stromů a květin, mikročástice pocházející z hub a tlejících zbytků rostlin. Tento pobyt musí být samozřejmě nejprve velice krátký a postupně trpělivě prodlužovaný. Pointa tkví v tom, že tyto lekce dítě dostává v mimořádně vnímavém období, které se vyznačuje nejefektivnější schopností adaptace na prostředí. Dokáže na ně rychle a adekvátně reagovat a vyzbrojit se vysokým stupněm odolnosti do dalšího života. Tyto postupy závisí na citu a talentu rodičů znát své dítě, vcítit se do jeho pocitů a odhadnout adekvátní bezpečnou míru tohoto otužování vůči neprobádanému mikrovesmíru mikrobů. Je to další důvod stát se alespoň po období raného dětství rodičem na celý úvazek s cílem udělat to nejlepší pro zdraví svého dítěte.
Proč je tak důležitá přítomnost osoby, která dítě neustále pozoruje a tedy dokonale zná bych chtěl demonstrovat na další podobné problematice:

DÍTĚ A SLUNCE
Odborníci, doktoři, specialisté - všichni se snaží upozornit na nebezpečí, které hrozí dítěti a vlastně i všem dospělým při vystavení se slunečnímu záření. Slunce umožňuje život na Zemi, ale dokáže také ničit a spalovat. Neustále jsme bombardováni výpočty určujícími v rámci předpovědi počasí kolik minut můžeme pobýt v ten který den a v konkrétní hodinu na přímém slunci. Podle těchto předpovědí máme za úkol děti chránit pokrývkami, oblečením a opalovacími krémy s ochranným faktorem srovnatelným s odolností protiatomového krytu. Tohle vše osobně považuji za naprostý nesmysl.

Tedy přesněji řečeno, tohle jsou informace závazné a velice důležité pro tu velkou část dnešní populace, která s Kamevédou nemá nic společného. Mám tím na mysli děti uzavřené v domovech a místnostech předškolních a školních zařízení, které se dostanou do přírody nebo na hříště pouze sporadicky a pro které je vše z toho, co jsem už předtím vyjmenoval, téměř životu nebezpečné. Pokud se rozhodnou vyjít na slunce nebo vyrážejí k moři, představuje to pro ně stav nejvyššího ohrožení a téměř jistotu zdravotních problémů. Je to pro ně začarovaný kruh, protože pobyt u moře určený k restartu jejich chatrného zdraví většinou nesplní očekávání, protože se odtud vrací spálení, nachlazení nebo alespoň s nějakým zánětem či lehkou formou salmonelózy.

Podívejme se ale na jinou možnost ochrany dítěte před sluníčkem i útoky mikrobů. Když budete s dítětem už od zimy denně vycházet na dlouhé výlety ven, na zmíněná hřiště a do "lesů vod a strání", potom už v lednu ve svém prvním a druhém roce života dostane jeho tělo informaci o slunci a jeho paprscích. I když působí v chladném počasí pouze na obličej, i to krátkodobě postačí k dodání vitamínu D nezbytnému pro správný růst kostí. Jak se otepluje a sundáváme čepici, rukavice, svetry a další vrstvy oblečení, otevíráme slunce další cesty k působení na povrch jeho těla.

Ve své knize jsem zmiňoval vlastní zkušenost, kdy jsem se synem už v lednu pobýval v jeho necelých dvou letech na hřišti s umělým povrchem v závětří za teplého slunečného dne, a on tam jezdil na odstrkovadle, zkoušel koloběžku a kolo, nebo míčové hry jen v tričku s krátkým rukávem. Samozřejmě jsem jej kontroloval, ale když byl na povrchu těla teplý a vypadal spokojeně, nechal jsem jej tak chvíli být. Připojil jsem i příhodu, jak se moje Manželka Ilona a tchýně Milada přišli podívat na synovy pokroky a doslova vykřikly, když ho uviděly v tričku v lednu jezdit po hřišti, než se přesvědčily, že není promrzlý - ale naopak úplně spokojený.

Takže k prvnímu otužování a opalování může za příznivých podmínek docházet už v lednu. Tak se dítě postupně na sluneční záření adaptuje bez ochranných prostředků a opalovacích krémů, které by mu kůži jen zanášely balastními látkami, tuky a chemikáliemi. Postupem času, jak slunce s příchodem jara získává na síle, je už pokožka po předchozí průpravě velice odolná a adaptovaná. I delší pobyt na slunci nezanechává výrazné změny. Je to tím, že jezdíme denně na výpravy do přírody, hrajeme hry na hřištích nebo možná někteří plníme úkoly při cestě za Hvězdami Kamevédy podle knihy SPRÁVNÉ DÍTĚ. Když jsme neaplikovali krémy na počátku, teď už by vůbec nemělo smysl s nimi začínat. Pokožka má krásnou nahnědlou barvu. Pobyt u moře je potom podobně bezproblémový s tím, že si i v tomto případě v prvních dnech pro jistotu počínáme obezřetně. Na jihu Evropy nebo v Egyptě má slunce přece jenom jinou intenzitu.

Jakmile se nám tuto proceduru podaří zvládnout jeden rok, v dalším roce už bychom si mohli být v popsané proceduře naprosto jistí.

Teď mi dovolte ještě jeden příklad dokazující, že nikoliv úředně stanovené kvóty na počet minut na slunci, ale konkrétní aktuální stupeň adaptibility jedince na jeho záření je tím určujícím kritériem určujícím bezpečnou nebo naopak nebezpečnou dobu na slunci.

Odehrál se v roce 1979, druhém roce mé základní vojenské služby ve Znojmě. Rukoval jsem do střediska vrcholového sportu Rudá Hvězda Praha, vojnu jsem končil v Rudé Hvězdě Znojmo va vojenské pozici chemického zbrojíře. V prvním roce bylo cílem vyhrát mistrovství ČSSR v chemickém pětiboji s tím, že když se to povede, budeme mít zlatou vojnu a naprostou volnost. Podařilo se, a toto privilegium získané a ceněné svobody na vojně se spojilo i s volností spojené s pozici sportovce v Rudé Hvězdě, která umožňovala volno na trénink každý den až do 22.00 hodiny.

Řekl jsem si tehdy, že tuto volnost využiju k tomu, abych se do civilu, kam jsem odcházel k termínu 1. července, co nejvíc opálil. Začal jsem s tím už v půli března. Každé ráno po snídani, jsem si vzal tašku s dekou a knížkou na čtení. Většinou jsem si z rána naplánoval nějakou přednášku na některé ze znojemských škol na téma ochrany proti chemickému útoku a pak jsem se šel opalovat na svoje klidné místo za městem a číst si, což mě tenkrát hrozně bavilo. Nejprve vliv slunce nebyl moc vidět, ale jak postupně jeho paprsky sílily, tak už v dubnu jsem byl opálený jako snad nikdy předtím. Na slunci jsem byl dopoledne, potom i odpoledne. Pak jsem šel na volejbalový trénink, kde jsme zase byli na slunci až do večerních hodin. Jsem typ blonďáka s modrýma očima s typem kůže, která se bez přípravy brzy na slunci spálí. Přestože jsem trávil denně víc hodin na slunci, barva opálení nebyla tak tmavá jako u kamaráda Franty, který měl tmavší pleť a vlasy černé jako uhel. Takový ten typ Valdemara Matušky, který zhnědne už jen při vyslovení slova "sluníčko".

V červnu jsme byli oba tak opálení, že jsme působili docela rozruch. Otevřeli znojemskou plovárnu, ostatní začínali chytat bronz, natírali si olej zn. Nubian na kůži barvy tvarohu. My dva jsme tam působili jako nějaká africká delegace. V tom roce v červenci jsem byl poprvé v životě u moře, u Černého moře v Bulharsku. Celé dny jsem trávil na slunci na dece, ve vodě nebo při volejbalu. Nepoužil jsem celý rok žádný opalovací krém, vliv sluníčka už jsem vůbec nevnímal.

Pamatuji se, že mí spoluhráči z volejbalu doma ve Velkém Meziříčí potom ke konci léta koukali na moje břicho a říkali, že takovou barvu nikdy předtím neviděli. To opálení vydrželo i přes zimu až do druhého roku, potom se zas vytratilo, na slunci už jsem logicky nemohl trávit tolik času. O dva roky později jsem se při dovolené opět dost spálil na ramenou. Pokud bych to zhodnotil, tak jsem na té vojně bytostně cítil, jak mi ta procedura svědčila. Takový postup je zdravý pro pokožku a nevyžaduje žádné ochranné prostředky.

Když jsem o tom později přemýšlel, tak tyto půlroční sluneční lázně možná měly ještě jeden efekt. Mladí kluci hrající hry jako je volejbal nebo basket hrozně řeší svoji tělesnou výšku. Nebyl jsem výjimkou, ale v devatenácti letech už je růst ukončen. Přesto jsem chodil u sítě po hřišti často po špičkách, abych byl alespoň opticky vyšší. Nebyl jsem sám. Pak jsem byl u výstupní prohlídky v příjemném šoku při zjištění, že jsem za poslední rok, tedy ve jdvaceti letech, ještě vyrostl o dva a půl centimetru. To mě překvapilo, ale přičítal jsem to tomu, že jsem měl dost času na spánek a to umožnilo tělu zmobilizovat tolik růstového hormonu, že se kosti ještě o něco prodloužily. Ve stravě ten potenciál nebyl, protože tehdejší vojenská strava neměla parametry dnešní zdravé nebo sportovní výživy. Dnes bych se přikláněl k názoru, že tento vývoj podpořil i nebývale bohatý přísun vitamínu D ze slunečního záření, který ve spojení s dostatkem odpočinku způsobil dokončení růstu, který snad už ani nebyl původně v "DNA programu".
........................................
Je to jen osobní zkušenost, nejsem lékař. Mé zkušenosti a názory v tomto ohledu proto berte pouze jako námět k zamyšlení. Já sám jsem si ale pár věcí prožil, vyzkoušel na sobě i svých bližních a přesvědčil se, co funguje a co je průšvih. Dnes vím, že vyjet si z kanceláře přímo na deset dnů na africké slunce je poukazem na téměř jisté potíže. I to se dá řešit, na slunce vylézat jen brzy ráno a pozdě odpoledne, do vody chodit v tričku a držet se alespoň první tři dny pod slunečníkem, to je cesta jak chránit citlivou pokožku. I tak se ale většinou na některých místech spálíte. Adaptovat se na slunce od časného jara ve velkých dávkách představuje určitě ten nejlepší způsob ochrany lidské pokožky v úplně každém věku. Je to je to nejlepší způsob, jak si slunce užít, zbavit se nepříjemné povinnosti stále se mazat krémy a myslet na to celé dny.

Také musíme chápat další souvislosti. Prodej opalovacích prostředků a všech možných balzámů je obrovský byznys. Farmaceutické koncerny nepotřebují otužilé zdatné děti, které jsou odolné i vůči slunci a jejich drahé přípravky vůbec nepotřebují. Myslím si, že sluneční paprsky, jejich struktura a působení na člověka, to vše se za tisíce let příliš nezměnilo. To co se naopak hodně změnilo, to je rychle postupující degenerace současné populace, ztráta veškeré odolnosti a snaha výrobců vydělat na této zdecimované populaci miliardy. Můžete jim pomáhat plnit pokladnu a převzít roli vděčných a především věčných pacientů, nebo vychovat odolné děti, které za tohle utrácet nebudou, protože to nepotřebují.

Děti v Kamevédě totiž žijí jinak, nezávisle a svobodně. To, co je pro ostatní hrozbou a zničujícím faktorem, je pro ně milým přítelem a spojencem.

O tom jsem dnes hluboce přesvědčen.

Článek ze dne 23. července 2016

Zdroje: children education site: telegraph.co.uk , dále osobní zkušenosti s výchovou Kamevéda, vlastní životní zkušenost a praxe, poznatky získané během čtyřleté praxe provádění osobních konzultací s rodiči nadstandardně rozvíjených dětí