Jak vychovat nového Jágra?

V lednovém magazínu Lidových novin jsem dostal možnost podělit se s veřejností o své zkušenosti při výchově syna Pavla, hokejisty NHL, u kterého jsme s manželkou už od malička rozvíjeli všestranné schopnosti a dovednosti.  Snažili jsme se mu vytvořit co nejlepší podmínky pro jeho růst po všech stránkách - od výživy přes pohybovou inteligenci až po psychickou odolnost. 

Ve spolupráci s panem redaktorem Petrem Kainem vznikl na toto téma článek Stvoření supermana, který  je součástí celkového zamyšlení nad aktuálním stavem českého hokeje v magazínu - Jak vychovat nového Jágra. Pokud se k Vám nedostal a rádi byste si ho přečetli,  je pro Vás připraven níže, v odkazu pod obrázkem (soubor PDF).

Miško Hanuliak: vycházející hvězdička Kamevédy

Naši milí čtenáři, rozhodli jsme se vám pro zajímavost a rodičovskou inspiraci postupně představit několik dětí, kterým se jejich rodiče mimořádně věnují. Díky tomu dosáhly velkého pokroku ve srovnání se standardně vychovávanými vrstevníky. Nejlepší inspirace jsou samozřejmě ty reálné od ostatních rodičů a tak bychom rádi na jejich příkladech poukázali na některé zajímavosti a možnosti raného rozvoje.

Indický program vyvíjí rodičům „lepší“ děti

Matky a otcové ve dvou nejlidnatějších zemích světa, kam s velikým odstupem náleží Čína (1 368 840 000  obyvatel) a samozřejmě také Indie (1 268 560 000 obyvatel),  mnohdy doslova zoufale hledají cokoliv, co by pomohlo jejich dítě odlišit od miliardového davu velice podobných jedinců. Snaží se vytvořit nějakou výhodu, která by mu umožnila lepší uplatnění v životě.

V místech, kde je přelidnění hmatatelné na každém kroku, jsou tyto pocity a snahy rodičů častější a někdy i velice důsledné, doslova na hranici akceptovatelnosti (viz pojetí výchovy čínských ctižádostivých tygřích matek, kterým jsem věnoval kapitolu v knize Jak vychovat šampiona).

Ale zatímco v Číně se rodiče převážně zaměřují na dosažení světlejší barvy pleti nebo barvy očí, v Indii existuje program, který rodičům nabízí vývoj lepšího dítěte.

Až celková provázanost výchovného systému dává snažení rodičů při výchově smysl a řád

Začít s rozvojovou výchovou hned od narození není vůbec samoúčelné. Přítomnost otce u porodu jej vtáhne do nejintimnějšího dění kolem dítěte. Většinou tím okamžikem dojde k jakémusi „apgrejdu" otcovské role. V optimálním případě ho prožitá událost ovlivní natolik, že každodenní dění kolem svého potomka už neopustí a začne se na výchově skutečně aktivně podílet.

Dítě je přirozeně biologicky i pocitově propojeno s matkou, otec tuto synergii doplňuje, odvádí velký díl práce a umožňuje tím matce načerpat část fyzických a psychických sil.

Prý se mstíme na dětech. Jenže ani vzdělávání se bez času a energie rodičů neobjede, pokud má být kvalitní

„... běžná škola vychovává manufakturní úředníky ... státní vzdělávací systém u nás je špatný ... za to, že jsou děti vystresované, může okolí a obrovský tlak na ně, neustále se zvyšující požadavky ...„ Je to vážně přesně takto? Jsou toto ty pravé a jediné důvody všech problémů?

Nedávno jsem měla možnost si přečíst článek tatínka, který má syna ve třetí třídě. Článek pojmenoval „Jak se mstíme na dětech" (odkaz na celé jeho znění najdete na konci této stránky). Hlavní myšlenka, která se prolínala jeho textem, byla nespokojenost se státní školou, do které syn chodil.

Jak vyrůstají děti Vikingů aneb pohybová výchova po finsku

Před nějakým časem jsem odesílal jednu multifunkční dětskou tělocvičnu Kamevéda do Finska. Na oplátku mi otec dítěte (slovensko-finští rodiče) zaslal tento odkaz s videem, kde je již namontována a plně využívána spolu s dalšími prvky pro pohybový rozvoj dětí.

Během videa trochu trnu, protože prvky jsou prováděny bez jištění, ne zcela systematicky a připraveně. Z videa to působí nebezpečně. Svědčí to však o pověstné tvrdosti výchovy a odolnosti potomků kdysi obávaných národů blízkých Vikingům. Takovým je pak pohybově a hlavně koordinačně či silově těžké stačit při klání např. v kolektivních sportech.

Pamatuji si, že jsme jako asi desetiletí kluci za městem šplhali na úzké štíhlé mladé břízy. Vylezli jsme až na tenký vrcholek stromu, až na úplný vrchol, a odtud se odrazili a spustili se dolů držíce tenký vrcholek v obou rukách. Bříza se ohnula jako luk a jako výtahem nás spustila k zemi. Občas se tato operace nepovedla a zřítili jsme se z výšky dolů. Na mnohé rodiče by to dnes asi působilo krkolomně, zdivočele a naprosto nepatřičně. Pro nás to tehdy byla obyčejná zábava a rutina.

Záběry na tomto videu se sice nedají neztotožnit s pojetím Kamevédy, mohou však posloužit jako informativní materiál pro rodiče, aby si udělali obrázek o tom, kde asi mohou ležet hranice, které ještě lze zvládat. A možná také na to, aby si zavzpomínali na epizody ze svého dětství a srovnali je s příslušným obdobím u svých dětí.

Článek z 6. února 2017

S francúzštinou sme začali, eště keď bola dcéra v brušku

Miroslav Kubík je jedním z rodičů, kteří dokázali už před více než deseti roky důsledně a precizně aplikovat vícejazyčnou výchovu u obou dětí ve své rodině podle principu:

Jeden rodič - jeden jazyk

Díky tomuto odvážnému rozhodnutí vytvořili svým dětem velkou výhodu do života. Už v dětském věku totiž nejen že o nich můžeme říct, že umí francouzsky, oni hovoří naprosto perfektně cizím jazykem. Tak dokonale, že ani rodilí mluvčí nevěří, že se nenarodily ve Francii. To je informace, která by mohla některé rodiče minimálně zaujmout. Ne každý si může dovolit něco podobného už jen z důvodu, že cizím jazykem tak dobře nevládne. Ale pokud tomu tak je a dokáže tolik energie do svého dítěte investovat, může si být jistý, že tato metoda skutečně perfektně funguje.

O své zkušenosti se pan Kubík podělil také s Kamevédou

O dvojjazyčnej výchove sme sa vlastne rozhodli ešte pred narodením prvého dieťaťa . Na základe článku v novinách. Zapamätal som si pravidlo jeden rodič - jeden jazyk a išlo sa na to ... no také jednoduché to zase nebolo :)