Rodiče, kteří se dětem skutečně chtějí kvalitně věnovat, učit je kreativitě a vynalézavosti, se nejčastěji zajímají o nápady, horečně hledají náměty pro sestavení zajímavého programu. Rádi by měli co největší zásobu cviků, her, návodů a předmětů využitelných při sestavování smysluplného rozvrhu dne, aby se s dětmi nejen skvěle bavili, ale současně je při tom i něco naučili.
Největší skok ve způsobu myšlení u dítěte, přechod na vlastní kritické myšlení, přichází u dětí kolem dvanáctého až čtrnáctého roku. Přestávají naslouchat rodičům, vidět v nich své vzory a naopak se někdy snaží vymezit. My rodiče to vnímáme jako začátek něčeho, co jsme nazvali pubertou. Děti si prochází pro ně náročným obdobím a je to znát i ve škole.
Vztah mezi rodičem a dítětem je trochu jiný než mezi dětmi navzájem. S dítětem většinou dokážeme mluvit s určitým nadhledem, proto se lehčeji dohodneme. Děti spolu však mluví svým dětským rovnocenným způsobem a tak i když se budeme snažit sebe víc, aby se děti nehádaly, občas se mezi nimi nějaký ten zádrhel objeví. Je to v pořádku. Nevybýbejme se jim. I tyto situace se děti potřebují naučit zvládat. Je to dobrá příležitost ukázat jim, jak se s konfliktem vypořádat. Na děti v životě dříve nebo později nějaké totiž čekají.
Každý národ má své zvyklosti, svá společenská pravidla, která se staletími formovaly. Tyto zvyklosti jsou pro lidi pojítkem a nabízí jim do života jakýsi návod, díky kterému se do společnosti můžou lehce začlenit. Vštěpují se dětem už od narození a jsou součástí jejich výchovy. Některé se můžou ostatním národům zdát zvláštní nebo nepochopitelné, některé však můžou být skvělou inspirací i pro ostatní. A právě jednu takovou výchovnou zvyklost mají i v Japonsku.
Když vychováváme dítě, chceme mu přirozeně dát to nejlepší, umožnit skvělé podmínky, aby mohlo rozvíjet své schopnosti a dovednosti. Nechat mu dost prostoru pro koníčky, pro tréninky, pro učení. Je však také potřebné, aby si časem dítě začalo uvědomovat, že za tímto prostorem stojí spousta rodičovské snahy a úsilí. Aby díky tomu dokázalo vnímat nejen své potřeby, ale také potřeby ostatních.
Každý rodič si jistě přeje, aby z jeho dítěte vyrostl úspěšný a šťastný člověk. A tak mámy ani tátové nelitují sil, času ani prostředků vynaložených na vzdělání a fyzický rozvoj dětí. Je to jakási "vnější" technická péče o dítě, o jeho začlenění do společnosti. Spolu s ní potřebuje dítě cítit podporu také v těch méně hmatatelných a počítatelných směrech výchovy. Jsou to znalosti a návyky, které mohou dítěti pomoci překonat mnohé obtíže na cestě k úspěšné budoucnosti.
Při studiu závěrů amerického neurovědce Bruce Perryho o zásadním vlivu zážitků z dětství na celý další život člověka jsem si uvědomil jednu velice podstatnou věc. Kamevéda může být pro děti současnosti i budoucnosti mnohem důležitější a blahodárnější, než jsme uváděli a než jsme si doposud uvědomovali. Doposud jsem totiž srovnával výchovu podle principů Kamevédy a pak takzvané ostatní děti, o které rodiče pečují standardním způsobem.
Jako měřítko ke srovnání jsem používal ty doposud běžné formy výchovy, kdy se rodiče dětem a jejich rozvoji tolik systematicky nevěnují a jejich rozvoj nechávají více méně stranou. Vůbec jsem ale při tomto porovnávání nebral v potaz takové chování rodičů a dalších lidí z okolí dítěte, které děti poškozuje.
Vystačil jsem si s konstatováním, že křivka vývoje dětí Kamevédy je mnohem strmější, pokud ji srovnáme s jejich vrstevníky.
© Copyright 2024 Kamevéda
Vytvořeno v XART.CZ