Názor sportovního motivátora Víta Schlesingera na roli rodičů při výchově sportovců.

Podařilo se mi získat dílčí reakci Víta Schlesingera k problematice komplexní výchovy Kamevéda a obecně k roli rodičů, kteří se snaží podporovat své sportující děti. Pan Schlesinger má nyní u sebe všechny knihy o Kamevédě, takže na skutečně fundovanou reakci si budeme muset počkat do chvíle, kdy je bude mít přečtené a bude schopen se k této filozofii výchovy blíž vyjádřit.

Tentokrát jsem mu položil jednu konkrétní otázku, kterou s rodiči poměrně často v některých souvislostech řešíme.

Otázka: Jak se díváte na řešení momentu, kdy dítě po první fázi dětství, tedy předškolního věku, a zvládnutí základů různých sportů, stojí před nutností vybrat si nějaký svůj hlavní sport, maximálně se mu věnovat a pravidelně se zlepšovat v dovednostech, což si žádá trénovat více hodin týdně. Současně přichází na řadu zvýšení intenzity tréninku. V ten moment se ze hry a zábavy stává práce, kvalitu zvládnutí tréninků pak určuje úroveň motivace. V těchto fázích kariéry se ukazuje, zda je dítě schopno na sobě takovým cílevědomým způsobem pracovat a směřovat ke sportovnímu úspěchu, nebo není příliš vhodným typem pro výkonnostní sport a bude ho tento faktor limitovat pouze pro nižší výkonnostní úrovně.

Existuje podle Vás nějaký návod, jak v tomto období postupovat a čeho se naopak vyvarovat?

Odpovědět na takovou otázku by bylo poměrně složité a zabralo by to dost času. Nejsem úplným expertem na toto téma. Nicméně si troufám říci, že zde největší a nejdůležitější roli sehrávají rodiče. Respektivě "Umění odstoupit", to znamená dát dítěti podmínky, ale dávat mu pomalu najevo, že je to hlavně na něm. Je strašně důležité, aby se do toho rodiče postupně přestali tolik vměšovat. Tohle je myslím největší problém rodičů. S tím se nejčastěji setkávám ve své praxi u top sportovců ve věkovém rozmezí 14-16 let, kdy rodiče chtějí dělat to samé, co s dětmi dělali odmala, ale už to nedovedou...je to práce a umění!!!

Mgr. Vít Schlesinger

spolupracuje se sportovci, hokejisty a s nejlepšími českými tenisty, včetně Tomáše Berdycha. 

Sporthacker

komplexní příprava vrcholových sportovců

www.schlesinger.cz

........................................

Pavel Zacha:

S tímto názorem Víta Schlesingera nezbývá, než souhlasit. Kamevéda by v ideálním případě měla fungovat tak, že rodiče správně nastaví prostředí v rodině a vytvoří s vynaložením všech sil podmínky pro ideální komplexní rozvoj dítěte v předškolním věku, kdy je jejich pozice naprosto dominantní. Jejich role by ale měla v dalších letech pomalu ustupovat do pozadí a mělo by dojít k předávání rolí a kompetencí dítěti tak, aby kolem 15-16 roku bylo v tomto ohledu téměř samostatné. Jakmile rodiče tuto roli správně neuchopí, začne docházet ke stagnaci a konfliktům, které ohrožují jak kariéru, tak i vzájemné vztahy dítě - rodič.

Když dítě procvičuje své dovednosti, nikdy mu neříkej: "Už to stačí, jdeme dělat zase něco jiného!"

Úkol číslo 1

Ten největší, nejdůležitější a také nejnáročnější úkol rodiče v počátcích Kamevédy představuje první stupínek k budoucímu úspěchu. Jde při něm o organizování situací, ve kterých si dítě dokáže silně oblíbit některé žádoucí činnosti, získat k nim pevnou a trvalou vazbu přecházející někdy až v posedlost. To je jediný způsob, jak mu umožnit nadprůměrnou myelinizaci mozku pomocí procesu zdokonalování dovedností. Aby byl tento proces maximálně úspěšný, je nutné provádět desetitisíce, lépe statisíce opakování, aby dítě mohlo zdokonalovat a fixovat pohybové stereotypy. Během těchto procesů dochází postupně k obalování nejvyužívanějších spojení v mozku vrstvami myelinu, což dítě den po dnu kvalitativně posouvá do vyšších výkonnostních kategorií. Kvalitní rodič dokáže dítě tímto způsobem citlivě směrovat k dovednostem, které bude schopno v životě nejlépe využít.

Úkol číslo 2

Jakmile k tomuto prvnímu, základnímu a velice důležitému výchovnému úspěchu dojde, soustředíme se na vytváření co nejdostupnějších podmínek pro permanentní trénink a na posilování motivace dítěte k tomuto tréninku. K tomu využíváme širokou škálu  prostředků. Ve věku od dvou do šesti let je nejvhodnějším sparingem pro tyto formy systematického rozvoje někdo blízký, nejčastěji rodič nebo prarodič. Je - nebo měl by být, vždy a okamžitě dítěti k dispozici, bdít nad jeho bezpečností a měl by současně být schopen zajistit ostatní servis, jako je neustálá dostupnost tréninkového prostoru, vhodná teplota, vybavení, čistota a bezpečí. Ale zřejmě největší výzvou postavenou před rodiče je míra odhodlání, trpělivosti, vytrvalosti a výborné fyzické kondice, aby byli schopni držet krok s nároky dítěte. To má někdy až nevyčerpatelnou zásobu energie, je takto geneticky naprogramováno. Kromě toho se opakováním zdokonaluje a posiluje, rychle roste a sílí, dokáže progresivně zvyšovat intenzitu i čas provádění své výukové praxe. Pro rodiče je velice náročné těmto nárokům stačit, a to už v předškolním věku dítěte.

Vlastní zkušenost

Aktuálně to dokážu posoudit, protože teď při pobytu vnuka Noa Gebre Selassie u nás doma provádíme tréninky v domácí tělocvičně v počtu 3 - 6 krát denně. Je ve věku 3 roky a 9 měsíců. Není výjimkou, že délka těchto tréninků přesahuje hodinu a většinou převažuje fotbal. Musím říct, že při snaze ze své strany hru nedegradovat, ale naopak podněcovat kvalitu a přinášet nové prvky je to tak fyzicky náročné, že kolikrát sotva pletu nohama. Ale nikdy nechci být ten, kdo trénink ukončí jako první. Když si uvědomím, jak je to nesmírně náročná činnost, a kolikrát mi přitom bleskne hlavou myšlenka jak by bylo příjemné si odpočinout, uvědomuji si, že toto musí být slabé místo v přístupu většiny rodičů. Stejné pocity jsem zažíval při lekcích se synem Pavlem, které někdy bývaly naprosto vyčerpávající. Často venku někde na hřišti mohu sledovat, jak dnešní rodiče končí hry s dětmi sotva s nimi začnou. Dítě nikam neposune sebelepší epizodní zkušenost, ale pouze systematická mnoihočetně opakovaná činnost, ke které si může vybudovat vztah a ve které může pokračovat neomezeně dlouho, jak samo uzná za vhodné.

Protilátka proti chaosu

Jordan Peterson je kanadský psycholog, spisovatel a celebrita světového významu. Ve své knize "12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu, ilustruje vtipnou formou kam až může lidi zavést neautentický bezcharakterní život.

Autentičtí lidé si podle Petersona uvědomují, že mají život ve vlastních rukou, a chtějí proto žít čestně. Nedosáhnou-li, čeho by dosáhnout chtěli, přičítají to svým neadekvátním ambicím nebo tomu, že toho o okolním světě věděli málo, a podlehli proto iluzím. Své selhání berou jako příležitost k poučení. Tito jedinci jsou kromě jiného také ideálními rodiči pro Kamevédu.

Neautentičtí lidé vidí naopak chybu v tom, že svět není takový, jaký by být měl. Úspěch druhých vnímají jako jejich nezaslouženou výhodu. V jejich myslích vládne světu nespravedlnost.

Podle Petersona si nikdy nebudeme dokonale rovni. Nebudeme mít srovnatelnou inteligenci, půvab, výchovu či štěstí. Měli bychom to ale přijmout jako fakt a snažit se překonat  sebe sama (tedy své slabé stránky), nikoliv druhé. Kdo tohle nedokáže, snadno se utopí v závisti. A společnost závistivých je doslova peklem, varuje Peterson.

Britský ekonom Andrew Oswald naopak zkoumal, zda závist není tím hybatelem, který nás motivuje k úsilí být lepší. Výsledek jeho zkoumání byl ale záporný. Ukázal, že muži závidí trochu víc, než ženy, a že s věkem závistivost klesá. Tato vlastnost se podle očekávání pojí s nízkou životní spokojeností a horším psychickým stavem. A to hlavní nakonec - závist není motivem pro větší úsilí! Ukázalo se, že silně závistivým lidem se i v dalších letech žilo hůře. I z toho důvodu nazval britský filozof Bertrand Russel závistivé lidi jako pacienty postižené "nejnešťastnější nemocí".

Poučení pro rodiče: neutápějme se v závisti, ale pojďme tvořit budoucnost svoji a své rodiny smysluplnou prací s dětmi. To je cesta, která nám dodá nekonečnou energii, je to fenomén, který poskytne opravdový smysl našim životům.

Anekdota na závěr

Američan vstupuje do pekla a Satan jej vezme na prohlídku. Nejprve narazí na velký kotel, ve kterém se vaří plno trpících duší. Když se snaží dostat ven, čerti je vidlemi shazují zpět. "To jsou hříšní Angličané," říká Satan. Obchůzka pokračuje k druhému, ještě většímu a žhavějšímu kotli. Uvnitř se vaří zástupy duší s barety. Čerti hlídají, aby žádná neunikla. "Sem dáváme Francouze," vysvětluje Satan. V dálce je vidět třetí, nejžhavější kotel. Stěží se k němu dá i jen přiblížit. Američan se překoná a nahlédne. V kotli vřou  duše a sotva se nějaká objeví nad hladinou, hned zmizí. "Sem dáváme Čechy. Hlídat se nemusejí. Když se některý snaží utéct, stáhnou ho ostatní zpátky," směje se Satan.

Lék na křeče

Křeče jsou spojeny zejména s vysilujícími sportovními výkony. Vrcholoví sportovci zaznamenávají po náročných výkonech značné úbytky váhy zaviněné pocením. Odborníci tvrdí, že se většinou jedná o důsledek dehydratace organismu společně s odplavením minerálních látek potem. Dokonalé zavodnění organismu již před sportovním výkonem by mělo z devadesáti procent křečím zamezit, ale příliš tekutin v zažívacím traktu zase působí nekomfortně na některé jedince. Kromě toho se často jedná o specifické problémy, protože někdo trpí na křeče často a jiný téměř vůbec. My jsme v rámci Kamevédy používali nárazově pro extrémní výkony solmizační tablety. Jedná se o výživový doplněk z oblasti sportovní stravy,  ale musí se s ním zacházet uvážlivě, protože tyto prostředky při nadměrném užívání zatěžují vylučovací systém.

Zajímavý příběh na toto téma nabízí útočník klubu NHL New Jersey Devils Blake Koleman, který nesmírně silně trpí na křeče. Jedná se u něj o rodovou záležitost, tímto problémem trpí i jeho otec a další přímí příbuzní. Průběh u něj byl dříve takový, že se v momentě akutních křečí nebyl schopen sám dostat ani na střídačku nebo na trestnou lavici, tak silně jej svalové křeče dokázaly sevřít a vyřadit ze zápasu. Pomáhalo mu jediné - lák z okurek. Je zásaditý a obsahuje velké množství sodíku, zabírá téměř okamžitě a naprosto spolehlivě. Koleman tohoto svého objevu využil, vytvořil si vlastní značku a začal ve velkém vyrábět nápoj proti křečím na této bázi. Je samozřejmě zbavený různých konzervačních látek a trochu lépe ochucený, ale jeho základ je stejný. Možná by to mohl být dobrý typ pro sportovce, kteří trpí podobnými problémy.

Aktuální epidemiologická situace v ČR

Momentálně se u nás nachází virus chřipky B japonského typu Yamagata, takže kdo se pro tuto zimu nechal očkovat Vixigiripem tetra, tak se ochránil, protože tento typ byl poprvé užit do vakcíny. Yamagata je horší typ chřipkového onemocnění, než kmeny, které v Evropě řádily loni. Na ty dobře zabíraly antivirotika typu Tamiflu. Yamagata se vůči nim naopak choval vyloženě rezistentně a i po užití má chřipka u většiny pacientů klasický průběh

(3 dny horečka, bolesti celého těla, malátnost, silná únava a ostatní přidružené symptomy).

Co se týká našeho soužití s bakteriemi, tak výzkumy ukazují, že patogenní bakterie nejsou výplodem moderní doby, ale provázejí lidstvo od pradávna. Například v mumii ledového muže zvaného "Ötzi" z Rakouska našli vědci bakterie, a to Borrelii burgdorferi a v žaludku Helicobacter pylori, způsobující žaludeční vředy.

V Česku se začínají objevovat i dříve zvládnuté choroby, jako tuberkulóza. Začínají se u nás rozmáhat zvlášť ptačí typy (Mycobacterium avium), které pocházejí od slepic nebo z půdy. Co se týká dětí, postihují pouze ty neočkované. Klasická tuberkulóza se u nás v posledních letech také stále častěji vyskytuje, hlavně u Rumunů a Ukrajinců, kteří k nám přijíždějí za prací. Ale protože se Češi s touto komunitou velice málo stýkají, prakticky se na místní obyvatelstvo nepřenáší.

Čím to je, že Kamevéda dokáže čelit negativním vlivům dopadů moderních technologií na současnou populaci?

Kamevéda při tvorbě metodiky a filozofie výchovy vychází z osvědčených a nejhodnotnějších výchovných principů antické společnosti a z prvků využívaných při výchově elit západní společnosti v období posledních 300 let jejího rozvoje. Nikde jinde na světě momentálně nenajdete filozofii výchovy, která vytváří tak velkou a opodstatněnou důvěru člověka v jeho schopnost měnit díky tréninku a cvičení kvalitu své existence.

Jak psychologové hodnotí současnou převažující moderní výchovu západního typu?

Psychologové a odborníci na problematiku výchovy, kteří se zaměřují na vytváření základních životních hodnot u mládeže před dosažením patnáctého roku věku soudí, že se jedná o zlomové období pro dozrávání osobnosti každého člověka. Pomocí celé řady analýz ale dospěli ke smutnému zjištění, že se toto sebeodbornější působení nesetkává s pozitivními nebo povzbudivými výsledky. Došli k následujícímu závěru:

"Základní postoje, důležité návyky a stěžejní vlastnosti je zřejmě nutné v dětech pěstovat už od raného dětství, ale toto se až na výjimky neděje. Jednak se domníváme, že je na to příliš brzy, nebo podléháme různým novým filozofickým výchovným směrům, které se vyznačují až bezbřehou benevolentností a odstraňováním mantinelů, což děti nemůže uspokojivě utvářet. Děti se v takovém prostředí špatně orientují. My jim nejprve chceme dopřát maximum volnosti, nechceme je v ničem omezovat. Bohužel až v momentě, kdy dospějeme k názoru, že uzrál čas pro naše zásahy, zjistíme, že už je pozdě. Namísto správných návyků, na kterých se dá do budoucna stavět, zde máme celou paletu zlozvyků a k nim mladého člověka zvyklého prosadit si bez omezení, co si zamane. Jsou to pak tyto neodstranitelné zlozvyky, které kumulují problémy, působí rodičům vrásky a dětem samotným brání ve štěstí a v dosažení úspěchu."

Jedním z hlavních důvodů nefunkčnosti některých modelů západní výchovy je fakt, že děti v předškolním a mladším školním věku si jednoduše samy neumí představit všechny důsledky a souvislosti svého jednání.  Nemůžeme po nich chtít tak brzy správné a plné chápání pojmů, jako je například integrita, důslednost, koncentrace nebo věrnost. Jsou nejprve naprosto závislé na našem vysvětlování a na našich výchovných vlivech. Jsme to nejprve my, rodiče, kdo jim musí srozumitelně nastavit pravidla a ukázat ty správné cestičky v zaujímání pozic a postojů. Můžeme k tomu využít mnoho prostředků, jako jsou výchovná opatření, odměny, příběhy nebo pohádky. Jsme to jen my, kdo má zásadní vliv na utváření osobnosti.

Takže když to pokazíme, odskáčou to naše děti a zprostředkovaně my s nimi.

Zařízení  typu školek, škol, kroužků, sportovních klubů, tedy učitelů a trenérů, nám mohou v některých oblastech později z části pomoci. Ale stále platí, že zásadní vliv a odpovědnost máme my rodiče. A čím jsou naše děti menší, tím je větší.