Aby se v našem sportu méně lhalo, potřebujeme víc takových, jako je Gabriela Koukalová

Do médií se o vrcholovém sportu v jednom kuse  lže. Je nám stále dokola předkládán jakýsi uměle vylepšovaný obraz reality, až už nakonec nemá s realitou nic společného. Naslouchejme proto hlavně těm, kteří našli odvahu vyjevit pravdu, protože potom teprve můžeme získat relevantní informace.

Profesionální sport je zboží, které slouží menší části lidí jako obživa a většině ostatních pro zábavu. Pokud jim není schopen tuto zábavu přinést, potom živoří. Tento proces s sebou nese zvlášť v českých podmínkách rozvoj metod, které mu škodí. Jen namátkou:

- Sportovci podepisují smlouvy, ve kterých se zavazují nesdělovat nic, co by mohlo nějak poškodit  pověst sportovní organizace. A tuto pověst konec konců může v konečném důsledku ohrozit téměř vše, třeba i to, co je vytržené z kontextu nebo je to špatně interpretováno. Takže nakonec se ani v náznaku nesdělují jakékoliv rizikové informace, byť jsou pravbdivé. To postupem času způsobí stav, kdy je popisovaný děj v přímém rozporu s dějem skutečným a celá společnost je díky tomu uváděna v omyl.

- Sportovec je bytostně směrován k tomu, aby sledoval především svůj prospěch. Znamená to, že si často přeje prohru týmu, pokud jej trenér nepostaví v kolektivním sportu do základní sestavy, aby nezdar přinutil vedení týmu opět hráče protočit. Prakticky není nic horšího, než když se váš konkurent chytne a předvede skvělý výkon. Takto je tomu v klubech i v reprezentacích. Tuto prostou a logickou pravdu ale nikdo otevřeně nevyjeví, protože by se tím znemožnil. Přesto se jedná o proces, který funguje jak u sportovců, tak u mnoha lidí jim blízkých napříč všemi sporty a národy bez rozdílu.

- Péče o sportovce a jeho výchova v klubech a v reprezentacích je často veřejností považována za vysoce propracovaný a sofistikovaný proces, který je na patřičné odborné až vědecké úrovni, s využitím přísných etických pravidel. Zvlášť v našich podmínkách ale často opak bývá pravdou a mnoho z věcí, které zvenčí považujeme za samozřejmost, závisí vyloženě jen na mladých sportovcích či jejich rodičích.

- Ve sportu často vládnou pravidla, která není možno považovat za férová. Promítá se do něj prakticky vše negativní, co můžeme sledovat ve společnosti. Proto tak často působí zklamání a bolest dětem i rodičům. Téměř vše závisí na úrovni a zralosti těch, kteří v systému fungují.

Toto a ještě mnoho dalšího vystihuje skutečnou tvář současného sportu. Je proto velice pozitivní, že se alespoň občas najdou jedinci, kteří jsou schopni sdělit dění tak, jak skutečně probíhá. Nenechme se zmýlit tím, že se většinou nakonec vše obrátí proti nim. Sportovní prostředí živí hodně lidí a ti se poškození svého produktu brání. Také fanoušek v podstatě nechce slyšet nic z toho, co ubírá na prestiži sportu, který miluje, takže podvědomě hledá způsob, jak zpochybnit výroky těch, kteří ho dehonestují a kteří mu berou jeho oblíbenou hračku. Opak je ale pravdou, protože každá taková pravda je současně velká příležitost k zamyšlení, k analýze a nakonec i k nalezení nějaké možnosti nápravy, což by produkt zkvalitnilo a posunulo výš. Mnohem snadnější ale  je zpochybnit, zesměšnit či jinak umlčet upřímného sportovce, než napravovat chyby a měnit systém. Proto se k tomuto řešení saná v našich podmínkách nejčastěji.

V rámci Kamevédy se snažme vyslovovat pravdu o realitě procesů probíhajících v rámci sportu, protože naším úkolem je rodiče i děti co nejlépe připravit nikoliv na domnělou či vysněnou, ale na tu skutečnou realitu. Připravení lidé dopředu očekávající určité děje vždy dokážou lépe reagovat a nejsou posléze těmito ději tolik paralyzováni jako ti, kteří žili pouze v naivních představách a očekáváních.

I případ Gábiny Koukalové nám dává takovou možnost nahlédnout pod pokličku a lépe pochopit, jak důsledná a komplexní musí být výchova dítěte, pokud má jednou obstát v tomto světě po všech stránkách.  A nejen obstát, ale také tento svět alespoň trochu změnit k lepšímu.

Děti a kosmopolitní svět budoucnosti

VÝCHOVNÝ PŘESAH

Pokud máme kvalitně vychovávat příští generace, měli bychom tak činit s přesahem. Tak, aby děti a posléze mladí lidé byly plně "kompatibilní" s nejvyspělejším světem, kde by měly žít. Nejen fyzicky a intelektuálně, ale také sociálně či morálně. Protože skutečný, nejet ten částečný úspěch, je a bude velice často i v letech budoucích spojen se schopností uplatnit se v atraktivních oborech v nejvyspělejších světových destinacích, kde jsou a budou nejlepší podmínky pro život a profesní růst, současně zde ale vždy bude vládnout ta největší a nejtvrdší konkurence.

DNEŠNÍMU ČESKU VLÁDNOU PŘEDSUDKY 

V České republice je momentálně velice zvláštní situace, jakési společenské klima, které s tímto vyspělým světem kompatibilní není. Mám konkrétně na mysli naši uzavřenost a nedůvěru vůči cizincům, migrantům, lidem s jinou barvou pleti či vyznáním. Například v našem městě byla za místní dlouholeté vlády KDÚ na radnici zřízena ve vzácné historické památce - v židovském kostele, vietnamská tržnice. Místní s tím nemají nejmenší problém, ale kdokoliv k nám přijede ze světa, kroutí nad tím hlavou a velice obtížně se mu to vysvětluje, protože to srozumitelně vysvětlit lidem ze zahraničí ani nejde. Pro mnohé je to ale velice urážející a už se potom tak nějak  dívají na místní jako na neandrtálce. Je to škoda, protože město toho nemá turistům moc k nabídnutí a část toho mála je ještě takto degradována.

Chtěl bych se ale dnes spíš přimlouvat k formám výchovy, která bude už od dětství postrádat jakékoliv prvky nesnášenlivosti, rasismu a nemístného náboženského nebo národnostního povyšování. K tomuto zamyšlení jsem dospěl při svém nedávném pobytu v USA.

Když zde pozorujete, jak se večer vracejí New Yorčané z práce, vidíte nespočet národností a barev pleti. Od Číňanů, Indů či Indonézanů, přes latinoameričany až po všudypřítomné Afro Američany. Všichni tito imigranti drží obrovský americký ekonomický kolos na nohou a přispívají výrazně k jeho rozvoji. Ale ani zde nebylo vše tak idylické, jak to dnes vidíme. Ještě po válce byl rasismus hluboce zakořeněn v hlavách bílých Američanů.

PŘÍBĚHY, KTERÉ LÉČÍ RASISMUS V NÁS

Když jsem letěl z Londýna do New Yorku, pustil jsem si film Detroit. Kdo neviděl, vřele doporučuji. Vysvětlí víc, než stovky stránek textu. Před rokem mi syn pouštěl film Allen Iverson, nesmírně silný příběh a životní osud člověka, který nakonec na čas ovládl celou basketbalovou NBA. Pavel Zacha mladší zbožňuje tato témata, vyhledává je a silně nesnáší rasismus, nerovnost či nespravedlnost. Jak už jsem dříve uvedl, film Allen Iverson mu posloužil ke studiu současné sportovní angličtiny a prý jej shlédl v originálu přibližně stokrát. Líbilo se mu jak téma, tak i jazyk, který se podobá i běžné mluvě v hokejových kabinách.

https://www.youtube.com/watch?v=2TCjK4jRDfw

Při poslední návštěvě u něj měl pro nás zase připravený film o životě Jackie Robinsona z prostředí baseballu, téma opět podobné:

"První černoch v Major League Baseball - MLB".

https://en.wikipedia.org/wiki/Jackie_Robinson

To, co si tento první průkopník musel spolu s rodinou v tehdejší čerstvě poválečné Americe prožít, bylo mnohdy hnusné a tvrdé, možná z dnešního pohledu až hloupé. Ale nakonec byl díky onomu zmíněnému intelektuálnímu přesahu majitele klubu a svému talentu i odolnosti vítězem obrovského rasového střetu právě Robinson, který tím otevřel cestu všem ostatním.

ZVLÁDNUTÍ RASISMU VE SPORTU POSUNULO USA NA 1. MÍSTO NA SVĚTĚ

V dnešní době má Amerika nejlepší míčové soutěže na světě - NBA, MLB nebo nejsledovanější fotbalová NFL. Ponižovaní Američané tmavé barvy pleti nakonec tyto ligy zcela ovládli a ukázali kdysi nadřazeným, nicméně dnes silně degenerujícím bělochům, že právě oni jsou těmi, kteří budou vládnout profesionálnímu sportu.  

Česko také prožívá citelný výsledkový úpadek v oblasti kolektivních her. Kdysi hrdá a nesmírně vyspělá sportovní země v mnoha kolektivních sportech živoří. Také z důvodu, že mladé generace vlivem špatného životního stylu a ještě horší výchovy velice rychle degenerují a degradují skvělý pohybový potenciál našich předků.

Kamevéda se snaží být druhem výchovy, který může tento vývoj v mnoha rodinách změnit.

Z těchto uvedených filmů a životních příběhů je zřetelně patrné, že i americká společnost musela projít velký kus cesty, aby dospěla do dnešního stavu. Někdy mám pocit, že současné české společnosti jakoby chybělo oněch 70 let vývoje kosmopolitním směrem. Česká povýšenost a hrdost - obtížně definovat na co, má zdá se pevné kořeny u mnoha lidí, kteří vidí svět černobíle a odmítají na tom cokoliv měnit. Vytváří tím vážný problém, který si ale většina Čechů vůbec neuvědomuje a který je vyčleňuje.

Změnit to lze zase a opět jen výchovou.  

Souboj s průměrností

Kamevéda by se jednoho dne mohla stát nejúčinnější zbraní proti průměrnosti

Drtivá většina lidí zůstává ve svém úsilí na půli cesty. Je to pohodlné, snadné a bezpečné, nevyžaduje to žádné velké úsilí. Také u svých dětí často shledáváme, že činnost, kterou provádějí, není špatná, ale určitě také není ideální - ta nejlepší. Dalo by se konstatovat, že to, co dělají, je "docela dobré". Pokud se s touto úrovní spokojíme, a pokud se nejedná pouze o počáteční mezistanici našeho dalšího rozvoje, která nás má nasměrovat někam mnohem dál, přistoupili jsme na systematickou

tvorbu a upevňování průměrnosti.

Pokud v našich dětech tolerujeme tento přístup, potom je skutečně podporujeme a směrujeme k průměrnosti.

Už Voltaire prohlásil, že "Největším nepřítelem toho nejlepšího je TO DOBRÉ."

V rámci naší filozofie výchovy je třeba od sebe odlišit dva různé směry, které bych chtěl demonstrovat na tomto konkrétním příkladu.

Jeden z rodičů uvádí:

"U svého syna jsem se setkával s tím, že často přinesl ze školy špatnou známku. Rozčiloval jsem se, proč byl tak neúspěšný, když dopředu věděl, že bude zkoušený a z čeho bude zkoušený. Vždyť ses na to mohl pohodlně připravit, říkal jsem mu.

Jeho odpověď většinou zněla, že to bylo strašně těžké a že většina třídy měla také špatné známky."

A v tento moment je velice důležité, co na to svému potomkovi odpovíme. Je samozřejmě otázkou, zda je škola podstatná pro budoucnost dítěte, nebo směřuje třeba k profesionálnímu sportu a soustřeďuje se pouze na něj. Ale pokud je studium hlavní směr a cíl jeho snažení, měla by znít odpověď rodiče asi následovně:

"Ale mě vůbec nezajímá kdo nebo kolik spolužáků bylo ještě horších. Mě nezajímají výsledky druhých, protože na ně se vždy odkazují slaboši.

V životě vždycky najdeš někoho, kdo je ještě horší, než ty.

Jde o to dívat se po těch, kteří to dělají lépe, a od nich se poučit, podle nich se řídit. Nespokojit se s průměrností a snažit se jít až na hranice svých možností, posunout je, nebo je alespoň poznat."

.......................

Tuto aktualitu píšu při jedné ze svých návštěv New Yorku, zněla mi v uších celé dopoledne, kdy jsme se s manželkou procházeli po Manhattanu okolím World Trade Centra a po nábřeží Battery Parku s překrásným výhledem na rozvíjející se Jersey City na protějším nábřeží, a na Sochu Svobody. Kolem sebe - a také vysoko nad hlavou, vidíte výsledky odvážného smýšlení generací Američanů, kteří chtěli být i prostřednictvím svých investorů, architektů a techniků těmi nejlepšími a největšími na světě. Stovky mrakodrapů, celé toto město měst je výmluvnou demonstrací té obrovské lidské snahy křičící do světa, že chtějí

 NEJVÍC - NEJVÝŠ - NEJLÍP

New York je úžasnou ukázkou úspěšného souboje člověka s průměrností. Je to neustále se rozvíjející a žijící monument lidské ctižádostivosti a náročnosti, která je protikladem myšlení mnoha lidí v Česku, kterým často stačí tak málo.

Rodiče mají při narození dítěte ve svých rukách zlatý a všemocný klič k jeho budoucnosti. A ono jednou bude věrným otiskem té části světa, kterou bylo schopné tím klíčem otevřít.  

Semináře o možnostech získání stipendia a sportovního stipendia na univerzitách v USA

Studium na amerických univerzitách může být jeden ze způsobů úspěšného pokračování kariéry dítěte vychovávaného podle Kamevédy, ať už se vydá vědeckým směrem, nebo se orientuje hlavně na sport a snaží se získat sportovní stipendium. Jako v předchozích letech přinášíme informaci o akci, která vám v tomto ohledu může přinést důležité informace.

Agentura Sport&university již několik let pořádá pro všechny zájemce o studium na univerzitách v USA pravidelné bezplatné semináře, kde jsou prezentovány veškeré základní informace o studiu a především možnostech získání sportovních a akademických stipendií na univerzitách v USA.

Jejím jménem bychom Vás rádi pozvali na letošní jarní semináře:

• v Brně dne 18. 4. 2018 v Moravské zemské knihovně
• v Praze dne 23. 5. 2018 v Americkém centru na Velvyslanectví USA v Praze.

Semináře budou rozdělené do dvou částí:

• 16:00- 17:30 hod. - studium na univerzitách v USA
  Tento první blok je určen zejména pro nové zájemce. Povídat se bude obecně o tom, jak to na amerických univerzitách chodí, čím je studium na nich odlišné a v čem přínosné.

• 17:30-19:00 hod. - sportovní stipendia na univerzitách v USA
  Do tohoto bloku jsou pak zařazeny témata týkající se již konkrétně možností a podmínek získání sportovních stipendií na jednotlivých univerzitách. 

Semináře jsou určené nejen pro studenty středních škol, ale také pro studenty vysokých škol, kteří mají možnost transferovat na univerzitu do USA.

Více informací najdete na www.stipendia.cz.

Finanční výchova musí začít už v útlém věku

Také v této oblasti můžeme konstatovat doporučení odborníků, která dnes zaznívají prakticky ve všech důležitých výchovných oblastech a při budování všech druhů inteligence dítěte. Děti se u nás začínají dostávat k informacím z oblasti finanční gramotnosti někdy na druhém stupni ZŠ, ale podle současných odborníků na tuto oblast výchovy je to příliš pozdě. A tak zaznívají doporučení totožná s ostatními oblastmi:

"Děti je třeba rozvíjet v oblasti finanční a materiální už hluboko v předškolním věku a pak v tom pokračovat v mladším školním věku."

Nejde ale jen o cosi jako finanční gramotnost, která je seznamuje s mechanismem fungováním různých finančních produktů. Děti potřebují znát a pochopit mnohem víc, potřebují chápat zákonitosti a úskalí spojené s hospodařením v celém komplexu souvislostí a vazeb, protože tyto věci vždy jako komplex fungují.

Děti vědí, že peníze lze získat různými způsoby a že s nimi lze různě naložit. Musí ale také brzy pochopit, že pokud zbytečně věci zničí, ztratí, nevýhodně vymění nebo je nevhodnou péčí znehodnotí, musí je pak oželet nebo se k nim znovu nějak dopracovat. Někteří rodiče s dětmi záležitosti spojené s hospodařením rodiny probírají, ale většina rodičů detailní informace kolem nakládání s penězi potomkům nesděluje a drží je z nějakých důvodů pod pokličkou. Děti sledují různé formy fungování domácnosti, kdy rodiče mají společné nebo rozdělené finance a vnímají rozdíly. Je pro ně ale důležité, aby jim rodiče sloužili od počátku jako zkušení průvodci, poskytovali jim informace a umožňovali jim hospodařit s určitou částí  hotovosti s ohledem na jejich věk, vyzrálost i třeba schopnost o své věci lépe nebo hůře pečovat.

Nejmenší děti je třeba nejprve naučit chápat, že nemohou mít vždy a vše, co si zamanou. Nelze tolerovat vymáhání si koupení nějaké věci v obchodě, protože by se jednalo o podporu vlastnosti, která by se mohla mnohem později stát příčinou jejich bankrotu se vším tím negativním, co to obnáší.

Úkolem rodičů je vytváření správných výchovných pravidel, která v rodině určují přístup dítěte k penězům, nakládání s penězi, tedy obecně se spotřebou. Rodiče by měli umožnit dětem už velmi brzy - hluboko v předškolním věku, aby se učily hospodařit samy, ale nejprve pod naší taktovkou a kontrolou. Je to jako se vším ostatním, pokud jim budeme jen vyprávět správné zásady, neosvojí si je. Ale když jim dáme možnost vlastního prožitku a vytvoření zkušenosti, získají cenné informace trvalého významu. Pokud to neuděláme a děti vyšleme do života nepřipravené, tak až dojde na lámání chleba v reálném životě, nikdo už s nimi nebude mít slitování. A ony mohou díky tomu dopadnout tvrdě na zem, nebo taková zkušenost může skončit i tragicky, což dnes vidíme dost často všude kolem sebe.

Nejde tedy pouze o to naučit děti peníze vydělat, ale také o to naučit je vždy jednat s rozmyslem, naučit je hospodařit a peníze udržet. Pokud něco z toho neumí a nedovedou svoje finance udržet v rovnováze, pokud nepochopí důležitost vytváření rezerv, je velmi pravděpodobné, že se dříve nebo později setkají s problémy. Budou to ale důsledky, jejichž příčiny vznikaly už v období dětství, kdy jim rodiče neumožnili správně položit základy dovedností nutných k tomu, aby z nich vyrostli dobří a uvážliví hospodáři s hodnotami, které v průběhu života nashromáždí.

Ani Mount Everest nejde zdolat za jediný den

Určitě se Vám to už také přihodilo. Zasnili jste se na okamžik při představě, že se vám podařilo něco opravdu nevšedního, mimořádného. Chvíli se necháte opájet tím úžasným pocitem, až vám postupně začne docházet, jak neskutečně těžké by bylo něčeho podobného dosáhnout, že je to vlastně v reálu nemožné. Takže přestanete létat v oblacích a jdete dál svou původní cestou.

Geniální osobnosti mají schopnost vtěsnat své veskrze geniální myšlenky do jedné nebo dvou vět. Jako například Henry Ford, když pronesl svůj slavný výrok:

"Nic na světě není příliš těžké nebo nemožné, pokud si to rozdělíte na malé části."

Skvělé, že? Možná se v ten okamžik některým rozzářily oči, protože od této chvíle už se nemusí omezit pouze na krok č. 1, platonické snění, ale současně mohou udělat i krok č. 2, vydat se na cestu.

Ano, i nejlepší horolezci musí zdolat Mount Everest po etapách. Podobně platí, že cestu směrem  k titulu atletického  mistra světa, k zápasu na kurtu č. 1 ve Wimbledonu nebo ke smlouvě v NHL je nutné zahájit dnem, kdy poprvé začneme pořádně trénovat.

Stačí si jen říct:

"Zítra se pokusím dělat všechno tak, jako bych skutečně směřoval k něčemu podobnému." Takže v tréninku vletím do každého cvičení tak zběsile, jako by mě pronásledoval roj sršňů. V půlce už sotva stojím na nohou, ale urvu to až do konce. Na lekci angličtiny se soustředím tak, jako bych se už zítra stěhoval do Ameriky  a dnes mám poslední den, kdy se ještě v klidu mohu připravovat a na nejasnosti se dotazovat rodilého mluvčího. Peníze ušetřené na koncert uvalím z poloviny v obchodě za drahé, ale kvalitní suroviny potřebné k opravdu zdravé a vydatné večeři, před kterou se ještě totálně odrovnám na basketbalu s kamarády, kdy opět hraju s úsilím, jako bychom hráli ruletu o život.

Večer nastává čas k zamyšlení, jestli jsem schopen a ochoten prožít zítra znovu takový den. Byl to moc těžký den, ale přitom se cítím  povzneseně, dává to smysl, cítím jakousi blaženou vnitřní spokojenost a vyrovnanost.

Ano, byl to těžký den, ale určitě to nebyl zbytečný den, jako mé mnohé dny předešlé. Přistihnu se, že cosi uvnitř touží pokračovat v něčem, co má skutečný smysl.

"Tak dobře," zazní vnitřní hlas, "zítra se to pokusím dát znovu..." a to je moment, od kterého je už jen krůček od finále Wimbledonu, protože to  nejdůležitější, správné vytyčení trasy a první krok správným směrem, to už vlastně bylo vykonáno.

Dál už je to jen rutina, přijímání turnajových titulů a tučných dolarových šeků...

Rodiče & Vrstevníci

Rodiče

Dítě v jeho vývoji ovlivňuje daleko víc to, co vidí, než to, co slyší. To znamená, že víc potřebuje vhodný vzor než kritiku. Na počátku, zejména v raných obdobích života, jsme těmito vzory hlavně my rodiče. Proto je tak škodlivé z této role utíkat tím, že se dítěte i své role zbavíme třeba už ve dvou letech jeho odsunem do školky.

Děti napodobují své příklady, silně vnímají to, co vidí a následně prožívají. Musíme tedy pečlivě zvažovat a kontrolovat to, co jim předkládáme a jak jim to předkládáme.

Prostý fakt, že my, matky a otcové, máme naprosto určující vliv na své děti, je jednak přirozený, ale především zavazující. Klade vysoké nároky na naši zralost a hlavně zodpovědnost. Svými reakcemi a chováním dáváme dětem návod co a jak dělat, jak se zachovat v určitých situacích, jak se stavět k povinnostem a jak řešit různé problémy. Náš styl života a každodenní životní rytmus si děti ukládají hluboko do své paměti a je velice pravděpodobné, že se jednou budou chovat velice podobně.

Proto je úplně nesmyslné nadávat na učitele, trenéry, školu, na poměry nebo na vládu, protože zásadní vliv máme "MY".

Vrstevníci

Se vstupem do školních institucí nebo sportovních oddílů přichází na scénu další důležitý element - vrstevníci.

Je třeba mít na mysli, že zatímco vliv rodičů s věkem slábne, s vrstevníky je tomu naopak a v době dospívání je mnohdy jejich vliv silnější, než ten rodičovský. Proto bychom od počátku měli učit děti rozlišovat, co je správné a co ne, učit je obhajovat své názory a hodnoty i pod tlakem vrstevníků. U slušných dětí to často probíhá tak, že když už byly zneužity kamarádem k provedení špatné věci, tak tento kamarád většinou včas mazaně zůstane v pozadí a nenese za způsobený prohřešek odpovědnost ani následky. To, že se tato věc dětem občas stane, je do jisté míry v pořádku, protože mu to může posloužit k poučení. Chybou je, pokud podléhá negativnímu tlaku vrstevníků příliš často.

Vrstevníci a Kamevéda

Pokud jako rodina od počátku podporujeme své dítě v systematické tvorbě komplexního potenciálu a důležitých dovedností a případně se vydáváme za nějakým konkrétním cílem, potom zahajujeme proces, během kterého se svým pojetím hodnot, organizací času a vykonávaného úsilí začneme odlišovat od většiny ostatních rodin v okolí. Někdy máme velké štěstí, že se někdo ze sousedství vydá podobnou cestou a rodiče i děti si v tomto spolu rozumí a mohou se vzájemně podporovat, ale mnohem častější bývá opačný případ. Začínáme se postupně vyčleňovat a náš životní styl s naplněným každodenním rozvrhem a častým cestováním dítěti ani nedává prostor pro bližší kontakty se spolužáky či kamarády v bydlišti. Postupem času zjišťujeme, že vrstevníci, kterým se rodiče příliš nevěnují, mohou dítěti vedenému v duchu Kamevédy málo co nabídnout k jeho obohacení a spíš hrozí, že ho stáhnou k činnostem, které nic světoborného ani pozitivního nepřinášejí. A my jako rodiče jsme pak v tomto směru logicky velmi ostražití. Naše děti spíše navazují vztahy tam, kde tráví nejvíc času a kde existuje společný zájem a program, například během cest na turnaje, zápasy nebo soustředění, kde lze navázat mnohem  bližší vztahy podpořené společným zájmem.

Kariéra a kamarádi se příliš neslučují

Obecně lze shrnout, že děti usilující o nějakou kariéru mají mnohem méně opravdu hlubokých vazeb na své školní vrstevníky než děti, které vedou tak říkajíc běžný život, kde jsou společné akce s kamarády mnohdy hlavní náplní volného času. Někteří  sportovci jdou ve své snaze ochránit si soukromí, když odmítají všechny vztahy a nabízená kamarádství, aby se nestali zranitelní, až skoro do extrémů, jako například Maria Šarapovová. Ta přímo uvedla, že si ostatní holky na okruhu vůbec nepřipouštěla k tělu, ignorovala je a vlastně je i svým způsobem psychologicky zastrašovala.

"Až skončím s tenisem, tak potom můžeme chodit na kafe, klábosit a kamarádit se, ale teď by mě to mohlo vůči ostatním oslabit, a to nehodlám dopustit..." napsala o svém vztahu k ostatním tenistkám na okruhu WTA ve své nedávno vydané knize.

Každé dítě si nakonec vytvoří svůj postoj k vrstevníkům. My rodiče mu můžeme sdělit svůj názor a ozřejmit různá rizika. Prostě, měli bychom dodat zkušenosti a informace a pak do jisté míry nechat na svém potomkovi, aby si vytvořil tu svoji vlastní stopu životem v souladu se sociálními preferencemi. Protože cílem není dopuštění sociální neohrabanosti, ale naopak, dosažení excelentní úrovně sociální inteligence.