Vztah současné meritokracie a Kamevédy
Vzhledem k existujícím okolnostem docházíme k přesvědčení, že se Kamevéda může stát ideální výchovou pro děti narozené v 21. století v nejrozvinutějších zemích západního světa. Tato obrovská zeměpisná oblast a organizace života v nejbohatších zemích současnosti umožňuje čerpat ty nejatraktivnější benefity především dětem, které jsou nadstandardně rozvíjeny už od dětství.
V několika článcích z poslední doby, a také v knize Základní principy Kamevédy, cituji mínění současných vědců a filozofů, že nehledě na covid žijeme v nejlepší době jaká kdy byla. Zvlášť psychologové zvýrazňují tato nepopíratelná fakta ve snaze sejmout stres a napětí ze svých klientů. Dochází totiž ke zdánlivému paradoxu, kdy žijeme v takové míře blahobytu a bezpečí jako nikdy dříve, ale současně v populaci roste počet lidí, kteří se hroutí. Stručně řečeno, nejsou fit po psychické stránce, trpí depresemi, úzkostmi a traumaty, které jakoby neměly odpovídající příčiny. Vždyť naši předkové prožili strašné války a další nepopsatelná traumata, aniž by v takové míře selhávali po psychické stránce.
Vedle faktu, že se naše životy odvíjejí v nejlepší době za celou lidskou historii, je třeba zmínit ještě další důležitou okolnost. Že také žijeme v prostředí, které se svým uspořádáním snaží řešit věčný problém sociální nerovnosti mezi lidmi. A že toto prostředí motivuje pomocí principů svého fungování každého jedince k vytváření úsilí a k dosahování životního úspěchu, bohatství a blahobytu.
Skutečně, až současný moderní věk je v nejvyspělejších zemích západního světa označován jako fungující meritokracie - "vláda nadaných".
Dětství určí směr celému životu, tvrdí přední filozof současnosti
Při studiu závěrů amerického neurovědce Bruce Perryho o zásadním vlivu zážitků z dětství na celý další život člověka jsem si uvědomil jednu velice podstatnou věc. Kamevéda může být pro děti současnosti i budoucnosti mnohem důležitější a blahodárnější, než jsme uváděli a než jsme si doposud uvědomovali. Doposud jsem totiž srovnával výchovu podle principů Kamevédy a pak takzvané ostatní děti, o které rodiče pečují standardním způsobem.
Jako měřítko ke srovnání jsem používal ty doposud běžné formy výchovy, kdy se rodiče dětem a jejich rozvoji tolik systematicky nevěnují a jejich rozvoj nechávají více méně stranou. Vůbec jsem ale při tomto porovnávání nebral v potaz takové chování rodičů a dalších lidí z okolí dítěte, které děti poškozuje.
Vystačil jsem si s konstatováním, že křivka vývoje dětí Kamevédy je mnohem strmější, pokud ji srovnáme s jejich vrstevníky.
V životě si musíme vybrat nějakou cestu
I když si to možná každý den neuvědomujeme, život nás vždy přinutí vybrat si cestu. A dokonce i ti, kteří téměř urputně nezastávají žádnou zřetelně definovatelnou filozofickou pozici v přesvědčení, že tím projevují svoji svobodu a nezávislost, tak už jenom tím, že nechávají život volně plynout a reagují pouze na to, co jim předestře nový den, ve své podstatě právě tímto konáním určují svůj životní postoj.
Pohoda a pocit bezpečí motivuje k samostatnosti a kreativitě. Jak je v každodenním životě dítěte podpořit?
Základem toho, aby se dítě mohlo dobře rozvíjet, je pocit bezpečí, emoční pohoda a spokojenost. To, aby se dítě cítilo dobře, nebálo se zkoušet nové věci a jít si za svým cílem. Nejde o to, dítě udržovat "v bavlnce", umetat mu cestičku a o všechno se mu postarat. Ale o to, aby dítě mělo čistou hlavičku a mohlo se soustředit na výzvy, které se před něj staví.
Český hokej na JIPce
Český hokej má stále šanci, i když mu urputní škůdci odsáli téměř všechnu mízu. Už jen díky tomu, že většina novinářů si už konečně sundala růžové brýle a pálí do odpovědných lidí v českém hokeji ostrými a bez slitování. I ti, kteří tady dvacet let kolem sebe mávali slepeckou holí začínají přiznávat, že naše kdysi národní stříbro tady dvě dekády funguje jako obdoba H-systému, protože musíte dětem platit jejich sport a pak si je ještě kupovat nebo platit jejich přesuny z klubu do klubu, aniž by ten kolotoč peněz a pokroucených osobnostních práv někdy skončil.
Pohybové aktivity pro nejmenší
Na tomto místě vyzýváme rodiče k angažovanosti v pohybovém rozvoji dětí, se kterým je nejlepší začít už brzy po narození. V tomto ohledu jsou rodiče nezastupitelní a pokud se odmítnou dítěti věnovat včas, musí počítat s tím, že to jejich ratolest poznamená a hendikepuje do dalšího života.
Na druhé straně je třeba podotknout, že i rodiče, kteří se dětem odmala patřičně věnují a rozvíjí je komplexně po všech stránkách, mohou velice brzy hledat pomoc a obohacení rozvoje u vhodných forem organizovaného dětského sportu.
Výživa není jen o surovinách
"Neustále na nás doléhá množství různých informací o zdravé výživě, ať už z novin, časopisů, televize či rádia, až se někdy člověk ptá, co je vlastně zdravé jíst a co ne, co prospívá našim dětem a co jim naopak škodí?"
Tak si představte, že tato myšlenka má už čtvrt stolení a přitom je stále aktuální. Přišla s ní MUDr. Patricie Kratochvílová v předmluvě knihy VAŘÍME DĚTEM. Změnilo se snad jen to, že během uplynulých let se ke zdrojům informací o výživě přidal i internet a strava se díky tomu rozebírá snad ještě více a ze všech stran.
Michal Barda: role školy, státu a rodičů při výchově dítěte
Ve svém monologu si Michal Barda bere na mušku české školství a zlozvyk rodičů věřit nekriticky našemu státu, školství a nechat vše na něm, přestože zjevně nefunguje.
Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy četl tak trefnou a výstižnou analýzu moderního pojetí rodičovství a obhajobu rodiny ve srovnání s veřejným vzděláváním.
On to vlastně není souboj rodiny a státu, protože pokud rodiče odvedou lepší práci, bude mít i nadstavba veřejného vzdělávání mnohem snadnější pozici, děti i stát na tom vydělají.
Milan Studnička: předškolní a školní vzdělávání z pohledu psychologa
Milan Studnička se obecně vyjádřil k problematice sportovního rozvoje dětí. Zmínil úskalí tohoto rodičovského snažení a některé výchovné chyby, které se později vracejí jako bumerang, aby zasáhly nejen dítě, ale i rodiče. A aby zničily mnohaleté úsilí rodiny, které ale už od počátku nestálo na správném a pevném základu.
Oproti zvyklostem připojujeme na závěr v galerii celý článek, protože jsem přesvědčený o tom, že vůbec není od věci si jej přečíst. Sám bych se ale rád věnoval problematice v závěru článku, kterou Milan Studnička zvládl naprosto brilantně. Srovnal kvalitu výchovy dítěte v rodině matkou a otcem s úrovní rozvoje v předškolních zařízeních. A udělal to způsobem, který mi vyrazil dech.